Adhyaya 13
RaivataChakshushaCosmic Rule17 Shlokas

Adhyaya 13: The Son’s Account of Hell and the Question of Unseen Sin

पुत्रसंवादे नरकयातनावर्णनम् (Putrasaṃvāde Narakayātanāvarṇanam)

Raivata and Chakshusha

આ અધ્યાયમાં પુત્ર પિતાને નરકયાતનાઓનું ભયાનક વર્ણન કરે છે. યમદૂતો પાપીઓને લઈ જાય છે અને તેઓ પોતાના કર્મફળ અનુસાર વિવિધ નરકોમાં કઠોર દુઃખ ભોગવે છે. સાથે ‘અદૃષ્ટ પાપ’—અજાણતાં થયેલા સૂક્ષ્મ દોષો કેવી રીતે ફળ આપે છે, અને ધર્મ, દાન તથા પ્રાયશ્ચિત્તથી તેનું શમન કેવી રીતે થાય—તે પ્રશ્નોત્તરરૂપે સમજાવવામાં આવે છે.

Divine Beings

यम (Yama)याम्यपुरुष (Yāmya-puruṣa; Yama’s attendant/kiṅkara)

Celestial Realms

नरक (Naraka)महाराैरव (Mahāraurava; referenced as part of the preceding hell-cycle)स्वर्ग (Svarga; used as a comparative state of bliss)

Key Content Points

Karmic causality and proportional retribution: a concrete act involving cattle at a watering place ripens into entry into a severe naraka with graphic torments.Eschatological topography: imagery of fire, iron-beaked birds, blood-flow and mud, and the sounds of punishment frames naraka as an ordered punitive realm.Interruption of torment and moral curiosity: a sudden cool, pleasant wind creates relief, prompting the sufferers to look for its source and significance.Introduction of yāmya agency: a terrifying emissary of Yama, staff in hand, appears as guide and controller of infernal movement.Ethical paradox of the righteous king: Vipaścit of Videha lists royal virtues (yajña, protection of earth, hospitality, restraint), yet asks why he is condemned—setting up the doctrinal point that pitṛ/daiva neglect can destroy accumulated merit.

Focus Keywords

Markandeya Purana Adhyaya 13Markandeya Purana Naraka descriptionpitru karma and narakaYama yamyapurushaVipaschit Videha kingPuranic ethics hospitality atithiishtapurta merit destructionMaharaurava naraka

Shlokas in Adhyaya 13

Verse 1

इति श्रीमार्कण्डेयपुराणे पिताः पुत्रसंवादे महारौरवादिनरकाख्यानं नाम द्वादशोऽध्यायः । त्रयोदशोऽध्यायः । पुत्र उवाच । अहं वैश्यकुले जातो जनमन्यास्मात्तु सप्तमे । समतीते गवां रोधं निपाने कृतवान् पुरा ॥

(સમાપ્તિ) આમ શ્રી માર્કંડેય પુરાણમાં પિતા-પુત્ર સંવાદમાં 'મહારૌરવ આદિ નરકોનું વર્ણન' નામનો બારમો અધ્યાય સમાપ્ત થયો. હવે તેરમો અધ્યાય શરૂ થાય છે. પુત્રે કહ્યું: 'મારો જન્મ વૈશ્ય પરિવારમાં થયો હતો; અને આ જન્મથી સાતમા જન્મ પૂર્વે, ઘણા સમય પહેલા, મેં એક જળાશય પર ઢોરોને પાણી પીતા અટકાવ્યા હતા.'

Verse 2

विपाकात्कर्मणस्तस्य नरकं भृशदारुणम् । सम्प्राप्तोऽग्निशिखाघोरमयोमुखखगाकुलम् ॥

તે કર્મના પરિપક્વ ફળ સ્વરૂપે, હું એક અત્યંત ભયાનક નરકમાં પહોંચ્યો—જે અગ્નિની જ્વાળાઓથી ભયંકર હતું અને લોખંડની ચાંચવાળા પક્ષીઓથી ભરેલું હતું.

Verse 3

यन्त्रपीडनगात्रासृक्-प्रवाहोद्भूतकर्दमम् । विशस्यमानदुष्कर्मि-तन्निपातरवाकुलम् ॥

તે એક એવું સ્થાન હતું જ્યાં શરીરોને યંત્રો દ્વારા યાતના આપવામાં આવે છે, જ્યાં લોહીના પ્રવાહથી કાદવ બને છે; અને જે માર્યા જતા તથા નીચે ફેંકવામાં આવતા પાપીઓની ચીસોથી ભરેલું હતું.

Verse 4

पात्यमानस्य मे तत्र साग्रं वर्षशतं गतम् । महातापार्तितप्तस्य तृष्णादाहान्वितस्य च ॥

જ્યારે મને ત્યાં નીચે ફેંકવામાં આવી રહ્યો હતો, ત્યારે સો વર્ષથી વધુ સમય વીતી ગયો—હું ભીષણ ગરમીથી શેકાઈ રહ્યો હતો અને બળતી તરસથી પીડાતો હતો.

Verse 5

तत्राह्लादकरः सद्यः पवनः सुखशीतलः । करम्भबालुकाकुम्भमध्यस्थो मे समागतः ॥

ત્યાં હું ખીચડી જેવી લેપ અને રેતીથી ભરેલા ઘડાઓની વચ્ચે ઊભો હતો; ત્યારે સહસા મનોહર, શીતળ અને સુખસ્પર્શી પવન મારી પાસે વહી આવ્યો।

Verse 6

तत्सम्पर्कादशेषाणां नाभवद्यात्मना नृणाम् । मम चापि यथा स्वर्गे स्वर्गिणां निर्वृतिः परा ॥

તેના સ્પર્શમાત્રથી તે બધા મનુષ્યોના દુઃખ-તાપ શમ્યા; અને મને પણ સ્વર્ગમાં વસનારાઓને સ્વર્ગમાં જે પરમ સંતોષ થાય તેવો ઉત્તમ આનંદ ઉપજ્યો।

Verse 7

किमेतदिति चाह्लादविस्तारस्तिमितेक्षणैः । दृष्टमस्माभिरासन्नं नररत्नमनुत्तमम् ॥

‘આ શું છે?’—એમ કહી, આશ્ચર્યથી સ્થિર નજરે અને પ્રસરી રહેલા હર્ષ સાથે, અમે નજીકમાં મનુષ્યોમાં અદ્વિતીય રત્નને જોયું।

Verse 8

याम्यश्च पुरुषो घोरो दण्डहस्तोऽशनिप्रभः । पुरतो दर्शयन् मार्गमिति एहिति वागथ ॥

પછી યમનો ભયંકર સેવક, હાથમાં દંડ લઈને, વીજળીની જેમ પ્રજ્વલિત થઈ, આગળ આગળ ગયો; માર્ગ બતાવતા ‘આવો, આવો’ એમ કહેતો રહ્યો।

Verse 9

पुरुषः स तदा दृष्ट्वा यातनाशतसंकुलम् । नरकं प्राह तं याम्यं किङ्करं कृपयान्वितः ॥

પછી તે પુરુષે સૈકડો યાતનાઓથી ભરેલું નરક જોઈ, કરુણાથી તે યામ્ય સેવકને (યમદૂતને) સંબોધીને કહ્યું।

Verse 10

पुरुष उवाच भो याम्यपुरुषाचक्ष्व किं मया दुष्कृतं कृतम् । येनॆदं यातनाभीमं प्राप्तोऽस्मि नरकं परम् ॥

તે પુરુષે કહ્યું—હે યમદૂત, મને કહો; મેં કયું પાપકર્મ કર્યું છે કે જેના કારણે હું આ ભયંકર યાતનાભર્યા નરકમાં આવી પડ્યો છું?

Verse 11

विपश्चिदिति विख्यातो जनकानामहं कुले । जातो विदेहविषये सम्यङ्मनुजपालकः ॥

હું ‘વિપશ્ચિત્’ તરીકે પ્રસિદ્ધ છું; વિદેહ દેશમાં જનક વંશમાં જન્મેલો, જે રાજા પ્રજાનું યોગ્ય રીતે રક્ષણ કરતો હતો.

Verse 12

यज्ञैर्मयेिष्टं बहुभिर्धर्मतः पालिता मही । नोत्सृष्टश्चैव संग्रामो नातिथिर्विमुखो गतः ॥

મેં વિધિ મુજબ અનેક યજ્ઞોથી આરાધના કરી; ધર્મ અનુસાર ધરતીનું રક્ષણ કર્યું; યુદ્ધ કદી છોડ્યું નહીં, અને કોઈ અતિથિ નિરાશ થઈને પાછો ફર્યો નહીં.

Verse 13

पितृदेवर्षिभृत्याश्च न चापचरिता मया । कृता स्पृहा च न मया परस्त्रीविभवादिषु ॥

મેં પિતૃઓને, દેવોને, ઋષિઓને કે મારા આશ્રિતો/સેવકોને કદી દુઃખ આપ્યું નથી; તેમજ પરસ્ત્રી, ધન વગેરે પ્રત્યે લાલસા પણ રાખી નથી.

Verse 14

पर्वकालेषु पितरस्तिथिकालेषु देवताः । पुरुषं स्वयमायान्ति निपानमिव धेनवः ॥

ઉત્સવકાળે પિતૃઓ અને પુણ્ય તિથિઓએ દેવતાઓ સ્વયં મનુષ્ય પાસે આવે છે—જેમ ગાયો પાણીના ઘાટ પર આવે છે તેમ.

Verse 15

यतस्ते विमुखा यान्ति निःश्वस्य गृहेधिनः । तस्मादिष्टश्च पूर्तश्च धामौ द्वावपि नश्यतः ॥

તે પ્રેત-શ્વાસના કારણે ગૃહસ્થ પિતૃગણ વિમુખ થાય છે; તેથી ઇષ્ટ (યજ્ઞાદિ) અને પૂર્ત (કૂવો, તળાવ વગેરે લોકહિત) — બંનેના ફલરૂપ ધામ નષ્ટ થાય છે।

Verse 16

पितृनिःश्वासविध्वस्तं सप्तजन्मार्जितं शुभम् । त्रिजन्मप्रभवं दैवो निःश्वासो हन्त्यसंशयम् ॥

‘પિતૃ-શ્વાસ’ સાત જન્મોમાં સંચિત શુભ પુણ્યનો નાશ કરે છે; તેમજ ‘દેવ-શ્વાસ’ પણ ત્રણ જન્મોથી ઉત્પન્ન પુણ્યને નિશ્ચયે નષ્ટ કરે છે—કોઈ સંશય નથી।

Verse 17

तस्माद्दैवे च पित्र्ये च नित्यमेवोद्यताोऽभवम् । सोऽहं कथमिमं प्राप्तो नरङ्कं भृशदारुणम् ॥

અતએવ હું દૈવકર્મ અને પિતૃકર્મ—બન્નેમાં સદા પ્રયત્નશીલ હતો; તો પછી હું આ અત્યંત ભયંકર નરકમાં કેવી રીતે પડ્યો?

Frequently Asked Questions

It investigates how a seemingly minor or overlooked act (and more broadly, neglected obligations) can mature into severe karmic consequence, raising the problem of ‘hidden fault’ that can undermine visible righteousness.

This Adhyāya is not structured as a Manvantara chronicle; it functions instead as a moral-eschatological exemplum within a dialogue frame, emphasizing karma, pitṛ/daiva duty, and the mechanics of naraka rather than Manu lineages or cosmic durations.

It does not belong to the Devī Māhātmya section (Adhyāyas 81–93). Its thematic contribution is ethical and ritual—pitṛ and daiva obligations, hospitality, and the fragility of merit—rather than Śākta theology or Devī-centric narrative.