कामीकवने द्रौपदी-दर्शनम्
Draupadī Observed at the Kāmyaka Hermitage
जनमेजय बोले--मुने! दुर्योधनको शत्रुओंने जीता और बाँध लिया। फिर महात्मा पाण्डवोंने गन्धर्वोके साथ युद्ध करके उसे छुड़ाया। ऐसी दशामें उस अभिमानी और दुरात्मा दुर्योधनका हस्तिनापुरमें प्रवेश करना मुझे तो अत्यन्त कठिन प्रतीत होता है; क्योंकि वह अपने शौर्यके विषयमें बहुत डींग हाँका करता था, घमंडमें भरा रहता था और सदा गर्वके नशेमें चूर रहा करता था। उसने अपने पौरुष और उदारताद्वारा सदा पाण्डवोंका अपमान ही किया था। पापी दुर्योधन सदा अहंकारकी ही बातें करता था। पाण्डवोंकी सहायतासे मेरे जीवनकी रक्षा हुई, यह सोचकर तो वह लज्जित हो गया होगा; उसका हृदय शोकसे व्याकुल हो उठा होगा। वैशम्पायनजी! ऐसी स्थितिमें उसने अपनी राजधानीमें कैसे प्रवेश किया? यह विस्तारपूर्वक कहिये ।। वैशम्पायन उवाच धर्मराजनिसष्ट स्तु धार्तराष्ट्र: सुयोधन: । लज्जयाधोमुख: सीदन्नुपासर्पत् सुदु:ःखित:,वैशम्पायनजी बोले--राजन्! धर्मराजसे विदा होकर धूृतराष्ट्रपुत्र दुर्योधन लज्जासे मुँह नीचा किये अत्यन्त दुःखी और खिन्न होकर वहाँसे चल दिया
janamejaya uvāca—mune! duryodhanaḥ śatrubhir jitaḥ baddhaś ca; tataḥ mahātmabhiḥ pāṇḍavaiḥ gandharvaiḥ saha yuddhaṃ kṛtvā sa mocitaḥ. tādṛśyāṃ daśāyāṃ tasya abhimāninaḥ durātmanaḥ duryodhanasya hastināpure praviśanaṃ mama tu atyantaṃ kaṣṭaṃ pratibhāti; yataḥ sa svavīrye bahu ślāghate, garveṇa pūrṇaḥ, sadā mada-garveṇa mattavat tiṣṭhati. sa svapauruṣeṇa audāryeṇa ca pāṇḍavān satatam apamānayām āsa. pāpī duryodhanaḥ sadā ahaṅkāra-vākyāni eva bhāṣate. “pāṇḍava-sahāyena mama jīvana-rakṣā abhavat” iti matvā sa nūnaṃ lajjitaḥ; tasya hṛdayaṃ śokena vyākulam abhavat. vaiśampāyana! etādṛśyāṃ sthitau sa kathaṃ svāṃ rājadhānīṃ praviṣṭaḥ? etat vistareṇa vada. vaiśampāyana uvāca—rājan! dharmarājān niśamya (niśsṛjya) tu dhārtarāṣṭraḥ suyodhanaḥ lajjayā adhomukhaḥ sīdan suduḥkhitaḥ upāsarpad (tataḥ prasthitaḥ).
ชนเมชัยตรัสว่า—“ข้าแต่มุนี! ทุรโยธนะถูกศัตรูพิชิตและจับมัดไว้; ต่อมามหาตมะปาณฑพทั้งหลายได้ทำศึกกับพวกคันธรรพะแล้วปลดปล่อยเขา. ในสภาพเช่นนั้น การที่ทุรโยธนะผู้โอหังและมีจิตชั่วจะเข้าสู่หาสตินาปุระ ข้าพเจ้าเห็นว่ายากยิ่งนัก; เพราะเขาเคยโอ้อวดความกล้าหาญของตนอย่างยิ่ง และมักเมามัวด้วยพิษแห่งความหยิ่งผยองอยู่เสมอ. แม้จะเที่ยวแสดง ‘ความเป็นชาย’ และ ‘ความเอื้อเฟื้อ’ เขาก็ยังดูหมิ่นปาณฑพไม่ขาด; คนบาปผู้นั้นกล่าวแต่ถ้อยคำแห่งอัตตา. เมื่อคิดว่า ‘ชีวิตของเรารอดได้ด้วยความช่วยเหลือของปาณฑพ’ เขาย่อมต้องละอายแน่; ดวงใจของเขาคงสั่นไหวด้วยความโศก. ข้าแต่วैศัมปายนะ! ในสภาพเช่นนั้น เขาเข้าสู่ราชธานีของตนได้อย่างไร? ขอท่านจงเล่าโดยพิสดารเถิด.” ไวศัมปายนะกล่าวว่า—“ข้าแต่พระราชา! ครั้นลาธรรมราชแล้ว สุโยธนะโอรสแห่งธฤตราษฏระ ก้มหน้าด้วยความละอาย เศร้าหมองและทุกข์ระทมยิ่งนัก ก็ออกเดินทางจากที่นั้นไป.”
वैशम्पायन उवाच
Arrogance (ahaṅkāra) and habitual insult (apamāna) lead to moral reversal: when one is saved by those one wronged, shame (lajjā) and inner suffering arise. The passage highlights how adharma undermines dignity and how dependence exposes the fragility of pride.
Janamejaya asks how Duryodhana could return to Hastināpura after being captured and then freed through the Pāṇḍavas’ intervention. Vaiśampāyana replies that Duryodhana, having taken leave of Yudhiṣṭhira (Dharmarāja), departed in a downcast, ashamed, and deeply distressed state.