Brahmavidya
नभस्थं निष्कलं ध्यात्वा मुच्यते भवबन्धनात्। अनाहतध्वनियुतं हंसं यो वेद हृद्गतम्॥ स्वप्रकाशचिदानन्दं स हंस इति गीयते। रेचकं पूरकं मुक्त्वा कुम्भकेन स्थितः सुधीः॥ नाभिकन्दे समौ कृत्वा प्राणापानौ समाहितः। मस्तकस्थामृतास्वादं पीत्वा ध्यानेन सादरम्॥ दीपाकारं महादेवं ज्वलन्तं नाभिमध्यमे। अभिषिच्यामृतेनैव हंस हंसेति यो जपेत्॥ जरामरणरोगादि न तस्य भुवि विद्यते। एवं दिने दिने कुर्यादणिमादिविभूतये॥
नभः-स्थम् । निष्कलम् । ध्यात्वा । मुच्यते । भव-बन्धनात् । अनाहत-ध्वनि-युतम् । हंसम् । यः । वेद । हृत्-गतम् ॥ स्व-प्रकाश-चित्-आनन्दम् । सः । हंसः । इति । गीयते । रेचकम् । पूरकम् । मुक्त्वा । कुम्भकेन । स्थितः । सुधीः ॥ नाभि-कन्दे । समौ । कृत्वा । प्राण-अपानौ । समाहितः । मस्तक-स्थ । अमृत-आस्वादम् । पीत्वा । ध्यानेन । स-आदरम् ॥ दीप-आकारम् । महा-देवम् । ज्वलन्तम् । नाभि-मध्यमे । अभिषिच्य । अमृतेन । एव । हंस । हंस । इति । यः । जपेत् ॥ जरा-मरण-रोग-आदि । न । तस्य । भुवि । विद्यते । एवम् । दिने । दिने । कुर्यात् । अणिमा-आदि-विभूतये ॥
nabhasthaṃ niṣkalaṃ dhyātvā mucyate bhavabandhanāt | anāhatadhvaniyutaṃ haṃsaṃ yo veda hṛdgatam || svaprakāśacidānandaṃ sa haṃsa iti gīyate | recakaṃ pūrakaṃ muktvā kumbhakena sthitaḥ sudhīḥ || nābhikande samau kṛtvā prāṇāpānau samāhitaḥ | mastakasthāmṛtāsvādaṃ pītvā dhyānena sādaram || dīpākāraṃ mahādevaṃ jvalantaṃ nābhimadhyame | abhiṣicyāmṛtenaiva haṃsa haṃseti yo japet || jarāmaraṇarogādi na tasya bhuvi vidyate | evaṃ dine dine kuryād aṇimādivibhūtaye ||
ஆகாயத்தில் நிலையும் நிஷ்கல பரப்ரஹ்மத்தைத் தியானித்தால், உலகியலான பிறவிப் பந்தத்திலிருந்து விடுதலை கிடைக்கும். இதயத்தில் உறையும், அனாஹத நாதம் உடைய ‘ஹம்ஸ’னை யார் அறிகிறாரோ, அவர் சுயப்ரகாச சிதானந்த ஸ்வரூபன் எனப் பிரகடனப்படுத்தப்படுகிறார். ரேசகம், பூரகம் ஆகியவற்றைத் துறந்து, ஞானி கும்பகத்தில் நிலைப்பான்; நாபிக் கந்தத்தில் பிராண-அபானங்களை சமமாக்கி ஒருமுகமாகி, தலைப்பகுதியில் உள்ள அமிர்தத்தின் சுவையை பக்தியுடன் தியானத்தால் அருந்துவான். நாபி நடுவில் தீபவடிவமாக ஜ்வலிக்கும் மகாதேவனைத் தியானித்து, அமிர்தாபிஷேகம் செய்வதுபோல் ‘ஹம்ஸ ஹம்ஸ’ என்று ஜபிப்பவனுக்கு இப்பூமியில் முதுமை, மரணம், நோய் முதலியவை இல்லை. அணிமா முதலான பெறுபேறுகளுக்காக இதனை நாள்தோறும் பயிற்சி செய்ய வேண்டும்.
By meditating on the partless One abiding in space, one is liberated from the bondage of worldly existence. Whoever knows the Haṃsa in the heart, endowed with the unstruck sound—He is proclaimed to be self-luminous consciousness and bliss. Renouncing exhalation and inhalation, the wise one abides in breath-retention. Having equalized prāṇa and apāna at the navel-bulb and become collected, he drinks, with reverent meditation, the savor of nectar in the head. (He contemplates) the great Deva, in the form of a lamp, blazing in the middle of the navel; and, as if anointing with nectar, whoever repeats ‘haṃsa, haṃsa’—for him there is no aging, death, disease, and the like on earth. Thus one should practice day after day for aṇimā and other attainments.