उद्वृत्तानां यथा शब्द: समुद्राणां युगक्षये । अर्जुनके प्रति आक्रमण करते हुए उन वीरोंका सिंहनाद उसी प्रकार सुनायी पड़ा
udvṛttānāṃ yathā śabdaḥ samudrāṇāṃ yugakṣaye | arjunakaṃ prati ākramaṇaṃ kurvatāṃ teṣāṃ vīrāṇāṃ siṃhanādaḥ sa tathā śrūyate, yathā pralayakāle svāṃ maryādāṃ vihāya vardhamānānāṃ samudrāṇāṃ bhīṣaṇā garjanā śrūyate |
ສັນຈະຍາກ່າວວ່າ: ເມື່ອສິ້ນສຸດແຫ່ງຍຸກ ມະຫາສະໝຸດທັງຫຼາຍລະທິ້ງຂອບເຂດຂອງຕົນ ແລ້ວພຸ້ນຂຶ້ນດ້ວຍສຽງຄຳຮາມອັນນ່າສະພຶງກົວ ສຽງຮ້ອງຮົບດັ່ງສິງຂອງວີລະບຸລຸດເຫຼົ່ານັ້ນກໍດັງຂຶ້ນຢ່າງນັ້ນ ໃນຂະນະທີ່ພວກເຂົາພຸ້ນໄປເພື່ອຈູ່ໂຈມອາຈຸນ. ພາບປຽບນີ້ຊີ້ໃຫ້ເຫັນພະລັງອັນຖ້ວມທົ່ວ ແລະສັ່ນສະເທືອນໂລກຂອງສົງຄາມ ເມື່ອການຢັບຢັ້ງພັງທະລາຍ ແລະການທຳລາຍຮາວກັບພອງຕົວເກີນປະມານ.
संजय उवाच
The verse uses cosmic dissolution imagery to highlight how war magnifies when maryādā (restraint and limits) collapses; it implicitly warns that abandoning bounds—ethical or natural—unleashes overwhelming, destructive force.
Sañjaya reports that warriors advancing to attack Arjuna raised such a thunderous lion-cry that it resembled the fearsome roar of oceans swelling beyond their limits at the end of an age.