Saṃsāra-duḥkha: Karmic Descent, Garbhavāsa, Life’s Anxieties, Death, and the Call to Jñāna-Bhakti
स्थावरत्वेऽपि बहुकालं वानरादिभिर्भुज्यमाना हि च्छेदनदवाग्निदहनशीतातपादिदुःखमनुभूय म्रियते । ततश्च क्रिमयो भूत्वा सदादुःखबहुलाः क्षणार्ध्दं जीवंतः क्षणार्ध्दं म्रियमाणा बलवत्प्राणिपीडायां निवारयितुमक्षमाः शीतवातादिक्लेशभूयिष्ठा नित्यं क्षुधाक्षुधिता मलमूत्रादिषु सचरंतो दुःखमनुभवंति ॥ ४ ॥
sthāvaratve'pi bahukālaṃ vānarādibhirbhujyamānā hi cchedanadavāgnidahanaśītātapādiduḥkhamanubhūya mriyate | tataśca krimayo bhūtvā sadāduḥkhabahulāḥ kṣaṇārdhdaṃ jīvaṃtaḥ kṣaṇārdhdaṃ mriyamāṇā balavatprāṇipīḍāyāṃ nivārayitumakṣamāḥ śītavātādikleśabhūyiṣṭhā nityaṃ kṣudhākṣudhitā malamūtrādiṣu sacaraṃto duḥkhamanubhavaṃti || 4 ||
แม้เกิดเป็นภาวะสถาวรดุจพืชไม้ ก็ยังถูกลิงและสัตว์อื่นกัดกินเนิ่นนาน ต้องทนทุกข์จากการถูกตัด ถูกไฟป่าผลาญ ความหนาวและความร้อน แล้วจึงตาย ครั้นแล้วกลับเป็นหนอน เต็มไปด้วยทุกข์เสมอ—ครึ่งขณะมีชีวิต ครึ่งขณะดับไป ไม่อาจต้านทานการเบียดเบียนอันรุนแรงจากสัตว์ที่มีกำลังมากกว่า ถูกความหนาว ลม และความลำบากต่าง ๆ กดทับ หิวอยู่เสมอ คลานอยู่ท่ามกลางของโสโครกและปัสสาวะ เป็นต้น และเสวยแต่ทุกข์เท่านั้น
Sanatkumāra (in dialogue with Nārada)
Vrata: none
Primary Rasa: bibhatsa
Secondary Rasa: karuna
It intensifies vairāgya (detachment) by describing how karmic bondage can lead to painful, helpless embodiments—urging the seeker to pursue dharma and liberation rather than sense-driven actions.
By showing the terror of saṁsāra and the fragility of embodied life, it prepares the mind for taking refuge in the Lord—bhakti as a saving orientation that redirects karma toward purification and mokṣa.
No specific Vedāṅga (like Vyākaraṇa or Jyotiṣa) is taught in this verse; the practical takeaway is ethical causality (karma) and the urgency of disciplined dharma as the foundation for higher knowledge.