Indrajit’s Binding, Restoration by Viśalyā, and Counsel Restraining Rāvaṇa (Āraṇyaka Parva 273)
“एक हजार चतुर्युगी समाप्त होनेपर उपर्युक्त एकार्णवके जलमें यह पृथ्वी डूब जाती है। तत्पश्चात् नारायण नामसे प्रसिद्ध भगवान् श्रीहरि उस एकार्णवके जलमें शयन करनेके हेतु अपने लिये निशाकालोचित अन्धकार (तमोगुण)-से व्याप्त महारात्रिका निर्माण करते हैं। उन भगवानके सहसौरों नेत्र, सहस्नों चरण और सहस्रों मस्तक हैं। वे अन्तर्यामी पुरुष हैं और इन्द्रियातीत होनेपर भी शयन करनेकी इच्छासे उन शेषनागको अपना पर्यक बनाते हैं जो सहस्रों फणोंसे विकटाकार दिखायी देते हैं। वे शेषनाग एक सहस्र प्रचण्ड सूर्योंके समूहकी भाँति अनन्त एवं असीम प्रभा धारण करते हैं। उनकी कान्ति कुन्द-पुष्प, चन्द्रमा, मुक्ताहार, गोदुग्ध, कमलनाल तथा कुमुद-कुसुमके समान उज्ज्वल है। उन्हींकी शय्या बनाकर भगवान् श्रीहरि शयन करते हैं ।। सत्त्वोद्रेकात् प्रबुद्धस्तु शून्यं लोकमपश्यत । इमं चोदाहरन्त्यत्र श्लोक॑ नारायणं प्रति,“तत्पश्चात् सृष्टिकालमें सत्त्गुणके आधिक्यसे भगवान् योगनिद्रासे जाग उठे। जागनेपर उन्हें यह समस्त लोक सूना दिखायी दिया। महर्षिगण भगवान् नारायणके सम्बन्धमें यहाँ इस श्लोकका उदाहरण दिया करते हैं--
bhīmasena uvāca | eka-sahasra-caturyugī-samāpte uparyukta-ekārṇava-jale iyaṃ pṛthivī nimajjati | tataḥ nārāyaṇa-nāmnā prasiddho bhagavān śrīhariḥ tasmin ekārṇava-jale śayana-hetor ātmanaḥ niśā-kālocita-tamoguṇa-vyāptāṃ mahārātriṃ nirmimīte | tasya bhagavataḥ sahasrākṣāḥ sahasra-pādāḥ sahasra-śīrṣāś ca | sa antar-yāmī puruṣaḥ, indriyātīto 'pi śayana-icchayā tān śeṣa-nāgān svaparyaṅkaṃ karoti ye sahasra-phaṇair vikaṭākārā dṛśyante | te śeṣa-nāgāḥ eka-sahasra-pracaṇḍa-sūrya-saṅghavat anantām asīmāṃ ca prabhāṃ dhārayanti | teṣāṃ kāntiḥ kunda-puṣpa-candra-muktāhāra-go-dugdha-kamala-nāla-kumuda-kusuma-samānā ujjvalā | teṣām eva śayyāṃ kṛtvā bhagavān śrīhariḥ śete || sattvodrekāt prabuddhas tu śūnyaṃ lokam apaśyat | imaṃ codāharanty atra ślokaṃ nārāyaṇaṃ prati ||
ครั้นกาลครบสิ้นหนึ่งพันจักรแห่งจตุรยุคแล้ว แผ่นดินนี้ย่อมจมลงสู่ห้วงน้ำแห่งมหาสมุทรเอกะอารณวะ. แล้วพระผู้เป็นเจ้า ศรีหริ ผู้เป็นที่รู้จักในนาม “นารายณะ” ทรงบันดาล “มหาราตรี” อันใหญ่หลวง—ความมืดแห่งตโมคุณอันเหมาะแก่กาลปรลัย—เพื่อทรงเอนกายเหนือสายน้ำนั้น. พระองค์ทรงเป็นปุรุษผู้สถิตภายในสรรพสัตว์ มีพันเนตร พันบาท และพันเศียรดังที่กล่าวขาน. แม้ทรงอยู่เหนืออินทรีย์ทั้งปวง แต่ด้วยพระประสงค์จะบรรทม จึงทรงให้พญาเศษนาคผู้มีพันพังพานอันน่าเกรงขามเป็นแท่นบรรทม. เศษนาคส่องรัศมีหาที่สุดมิได้ ประหนึ่งหมู่สุริยันพันดวงอันโชติช่วง; ความผ่องพรายของท่านประดุจดอกกุนทะ จันทรา สร้อยมุก น้ำนมโค ก้านบัว และดอกกุมุทขาว. บนแท่นนั้นเองพระศรีหริทรงบรรทม. ครั้นกาลสร้างสรรค์หวนคืน เมื่อสัทตวคุณรุ่งเรือง พระองค์ทรงตื่นจากโยคนิทรา; ครั้นตื่นแล้วทอดพระเนตรเห็นโลกทั้งหลายว่างเปล่า. ด้วยเหตุนี้เหล่าฤษีจึงยกคาถานี้ขึ้นกล่าวถึงนารายณะ.
भीमसेन उवाच
The passage frames cosmic dissolution and renewal as governed by Nārāyaṇa: tamas predominates in the Great Night (rest/dissolution), and sattva rises at creation (awakening/manifestation). Ethically, it encourages humility and steadiness—worlds arise and pass, but the inner ruler (antaryāmin) remains constant.
Bhīma describes a cosmological scene: after a vast time-cycle ends, the earth is submerged in the cosmic ocean; Nārāyaṇa rests on Śeṣa during the Great Night; later, as sattva predominates, he awakens from yogic sleep and sees the worlds empty, prompting sages to cite a verse about him.