Gaṅgādvāra-tīrtha, Ulūpī-saṃvāda, and Arjuna’s Dharma-Deliberation (गङ्गाद्वार-तीर्थम्, उलूपी-संवादः)
(वैशग्पायन उवाच पृथायास्तु तथा वेश्म प्रविवेश महाद्युति: । पादौ स्पृष्टवा पृथायास्तु शिरसा च महीं गत: । दृष्टवा तु देवरं कुन्ती शुशोच च मुहुर्मुहु: ।। वैशम्पायनजी कहते हैं--जनमेजय! उसी प्रकार महातेजस्वी विदुर कुन्तीके भवनमें गये। वहाँ उन्होंने धरतीपर माथा टेककर उनके चरणोंमें प्रणाम किया। विदुरको आया देख कुन्ती बार-बार शोक करने लगी। कुन्त्युवाच वैचित्रवीर्य ते पुत्रा: कथंचिज्जीवितास्त्वया । त्वत्प्रसादाज्जतुगृहे त्राता: प्रत्यागतास्तव ।। कूर्मश्चिन्तयते पुत्रान् यत्र वा तत्र वा गतान् । चिन्तया वर्धयेत् पुत्रान् यथा कुशलिनस्तथा ।। तव पुत्रास्तु जीवन्ति त्वं त्राता भरतर्षभ । यथा परभृतः पुत्रानरिष्टा वर्धयेत् सदा । तथैव तव पुत्रास्तु मया तात सुरक्षिता: ।। दुःखास्तु बहव: प्राप्ता तथा प्राणान्तिका मया । अतः: परं न जानामि कर्ताव्यं ज्ञातुमहसि ।। कुन्ती बोली--विदुरजी! आपके पुत्र पाण्डव किसी प्रकार आपके ही कृपाप्रसादसे जीवित हैं। लाक्षागृहमें आपने इन सबके प्राण बचाये हैं और अब यह पुनः आपके समीप जीते-जागते लौट आये हैं। कछुआ अपने पुत्रोंका, वे कहीं भी क्यों न हो, मनसे चिन्तन करता रहता है। इस चिन्तासे ही अपने पुत्रोंका वह पालन-पोषण एवं संवर्धन करता है। उसीके अनुसार जैसे वे सकुशल जीवित रहते हैं, वैसे ही आपके पुत्र पाण्डव (आपकी ही मंगल-कामनासे) जी रहे हैं! भरतश्रेष्ठ आप ही इनके रक्षक हैं। तात! जैसे कोयलके पुत्रोंका पालन-पोषण सदा कौएकी माता करती है, उसी प्रकार आपके पुत्रोंकी रक्षा मैंने की है। अबतक मैंने बहुत-से प्राणान्तक कष्ट उठाये हैं; इसके बाद मेरा कया कर्तव्य है, यह मैं नहीं जानती। यह सब आप ही जानें! वैशम्पायन उवाच इत्येवमुक्ता दुःखार्ता शुशोच परमातुरा । प्रणिपत्याब्रवीत् क्षत्ता मा शोच इति भारत ।। वैशम्पायनजी कहते हैं--यों कहकर दुःखसे पीड़ित हुई कुन्ती अत्यन्त आतुर होकर शोक करने लगी। उस समय विदुरने उन्हें प्रणाम करके कहा, तुम शोक न करो। विदुर उवाच न विनश्यन्ति लोकेषु तव पुत्रा महाबला: । नचिरेणैव कालेन स्वराज्यस्था भवन्ति ते । बान्धवै: सहिता: सर्वैर्मा शोक॑ कुरु माधवि ।।) विदुर बोले--यदुकुलनन्दिनी! तुम्हारे महाबली पुत्र संसारमें (दटूसरोंके सतानेसे) नष्ट नहीं हो सकते। अब वे थोड़े ही दिनोंमें समस्त बन्धुओंके साथ अपने राज्यपर अधिकार करनेवाले हैं। अतः तुम शोक मत करो। वैशम्पायन उवाच ततस्ते समनुज्ञाता द्रुपदेन महात्मना | पाण्डवाश्रैव कृष्णश्न विदुरश्च महीपते,वैशम्पायनजी कहते हैं--राजन्! तदनन्तर महात्मा ट्रपदकी आज्ञा पाकर पाण्डव, श्रीकृष्ण और विदुर ट्रपद-कुमारी कृष्णा और यशस्विनी कुन्तीको साथ ले आमोद-प्रमोद करते हुए हस्तिनापुरकी ओर चले
Vaiśampāyana uvāca: Pṛthāyāstu tathā veśma praviveśa mahādyutiḥ | pādau spṛṣṭvā pṛthāyāstu śirasā ca mahīṃ gataḥ | dṛṣṭvā tu devaraṃ Kuntī śuśoca ca muhurmuhuḥ ||
Kuntī uvāca: Vaicitravīrya te putrāḥ kathaṃcijjīvitāstvayā | tvatprasādāj jatu-gṛhe trātāḥ pratyāgatāstava ||
Kūrmaś cintayate putrān yatra vā tatra vā gatān | cintayā vardhayet putrān yathā kuśalinastathā ||
Tava putrāstu jīvanti tvaṃ trātā Bharatarṣabha | yathā parabhṛtaḥ putrān ariṣṭā vardhayet sadā ||
Tathaiva tava putrāstu mayā tāta surakṣitāḥ | duḥkhāstu bahavaḥ prāptā tathā prāṇāntikā mayā | ataḥ paraṃ na jānāmi kartavyaṃ jñātumarhasi ||
Vaiśampāyana uvāca: Ityevamuktā duḥkhārtā śuśoca paramāturā | praṇipatya abravīt kṣattā mā śoca iti Bhārata ||
Vidura uvāca: Na vinaśyanti lokeṣu tava putrā mahābalāḥ | nacireṇaiva kālena svarājyasthā bhavanti te | bāndhavaiḥ sahitāḥ sarvair mā śokaṃ kuru Mādhavi ||
Vaiśampāyana uvāca: Tataste samanujñātā Drupadena mahātmanā | Pāṇḍavāś caiva Kṛṣṇaś ca Viduraś ca mahīpate | (Kṛṣṇāṃ Drupada-kumārīṃ yaśasvinīṃ ca Kuntīṃ saha) āmoda-pramodaṃ kurvāṇā Hastināpuraṃ prati jagmuḥ ||
ไวศัมปายนะกล่าวว่า “แล้ววิดุระผู้รุ่งเรืองได้เข้าไปยังเรือนของกุนตี เขาสัมผัสพระบาทของนาง ก้มศีรษะลงจนหน้าผากแตะพื้นถวายบังคม ครั้นกุนตีเห็นน้องเขย ก็เศร้าโศกซ้ำแล้วซ้ำเล่า”
वैशम्पायन उवाच
The passage highlights dharmic guardianship and steadiness in crisis: sincere protection of the vulnerable (Vidura’s rescue and counsel), gratitude and acknowledgment of benefactors (Kuntī’s praise), and the ethical duty to replace despair with prudent action and hope when guided by wise counsel.
Vidura visits Kuntī after the Pāṇḍavas’ escape from the lac-house plot. Kuntī, overwhelmed, credits Vidura for their survival and describes her own hardships in protecting them. Vidura reassures her that the Pāṇḍavas will soon regain their rightful sovereignty. With Drupada’s permission, the group—including Kṛṣṇa and Draupadī—sets out toward Hastināpura.