Prajñā as Pratiṣṭhā — Indra–Kāśyapa Saṃvāda (Śānti-parva 12.173)
(ततो दाक्षायणीपुत्रं नागतं तं॑ तु भारत । विरूपाक्षश्निन्तयन् वै हृदयेन विदूयता ।।) भारत! उस दिन दक्षकन्याका पुत्र राजधर्मा अपने मित्र विरूपाक्षके यहाँ न जा सका; इससे विरूपाक्ष व्याकुल हृदयसे उसके लिये चिन्ता करने लगा ।। ततोअन्यस्मिन् गते चाद्लि विरूपाक्षो5ब्रवीत् सुतम् । नप्रेक्षे राजधर्माणमद्य पुत्र खगोत्तमम्,तदनन्तर दूसरा दिन भी व्यतीत हो जानेपर विरूपाक्षने अपने पुत्रसे कहा--“बेटा! मैं आज पक्षियोंमें श्रेष्ठ राजधर्माको नहीं देख रहा हूँ
tato dākṣāyaṇīputraṃ nāgataṃ taṃ tu bhārata | virūpākṣaś cintayan vai hṛdayena vidūyatā ||
Then, O Bhārata, the son of Dākṣāyaṇī did not come there. Seeing his absence, Virūpākṣa, with a heart distressed and pained, began to think anxiously about him—his concern arising from friendship and the sense of duty owed to one another.
भीष्म उवाच