धर्मरहस्योपदेशः
Dharma-rahasya Instruction: Vows, Truth, and Non-injury
कुरुश्रेष्ठ! भीमसेनकी गहरी चोट खाकर सेनापति सूतपुत्र कर्ण अचेत हो रथकी बैठकमें धम्मसे बैठ गया ।। (रुधिरेणावसिक्ताड़ो गतासुवदरिंदम: । एतस्मिन्नन्तरे दृष्टवा मद्रराजो वृकोदरम् ।। जिद्नां छेत्तुं समायान्तं सान्त्वयन्निदमब्रवीत् | उसका सारा शरीर रक्तसे सिंच गया। शत्रुओंका दमन करनेवाला वह वीर प्राणहीन-सा हो गया था। इसी समय भीमसेनको कर्णकी जीभ काटनेके लिये आते देख मद्रराज शल्यने उन्हें सान्त्वना देते हुए इस प्रकार कहा। शल्य उवाच भीमसेन महाबाहो यत् त्वां वक्ष्यामि तच्छृणु । वचन हेतुसम्पन्नं श्रुव्वा चैतत् तथा कुरु ।। शल्य बोले--महाबाहु भीमसेन! मैं तुमसे जो युक्तियुक्त वचन कह रहा हूँ, उसे सुनो और सुनकर उसका पालन करो। अर्जुनेन प्रतिज्ञातो वध: कर्णस्य शुष्मिण: ।। तां तथा कुरु भद्ठं ते प्रतिज्ञां सव्यसाचिन: । अर्जुनने पराक्रमी कर्णके वधकी प्रतिज्ञा की है। तुम्हारा कल्याण हो। तुम सव्यसाची अर्जुनके उस प्रतिज्ञाको सफल करो। भीम उवाच दृढव्रतत्वं पार्थस्य जानामि नृपसत्तम । राज्ञस्तु धर्षणं पाप: कृतवान् मम संनिधौ ।। ततः कोपाभिभूतेन शेषं न गणितं मया । भीमसेनने कहा--नृपश्रेष्ठ! मैं अर्जुनकी दृढ़-प्रतिज्ञाको जानता हूँ; परंतु इस पापी कर्णने मेरे समीप ही राजा युधिष्ठिरका तिरस्कार किया है, अतः क्रोधके वशीभूत होकर मैंने और किसी बातकी परवा नहीं की है। पतिते चापि राधेये न मे मन्यु: शमं गत: ।। जिह्लोद्धरणमेवास्य प्राप्तकालं मतं मम | यद्यपि राधापुत्र कर्ण गिर गया है तो भी मेरा क्रोध अभी शान्त नहीं हुआ है। मैं तो इस समय इसकी जीभ खींच लेना ही उचित समझता हूँ। अनेन सुनृशंसेन समवेतेषु राजसु ।। अस्माकं शृण्वतां कृष्णा यानि वाक््यानि मातुल । असहानि च नीचेन बहूनि श्रावितानि भो: ।। नूनं चैतत् परिज्ञातं दूरस्थस्यापि पार्थिव । छेदनं चास्य जिह्दायास्तदेवाकाड्क्षितं मया ।। मामाजी! इस नीच नृशंसने जहाँ बहुत-से राजा एकत्र हुए थे, वहाँ हमारे सुनते हुए द्रौपदीके प्रति बहुत-से असह्ाय कटुवचन सुनाये थे। राजन! आप दूर होनेपर भी निश्चय ही यह समझ गये हैं कि मेरे द्वारा इसकी जीभ काटी जानेवाली है। वास्तवमें इस समय मैंने इसकी जीभ काटनेकी ही इच्छा की थी। राज्ञस्तु प्रियकामेन कालो5यं परिपालित: । भवता तु यदुक्तो5स्मि वाकक््यं हेत्वर्थसंहितम् ।। तद् गृहीत॑ं महाराज कटुकस्थमिवौषधम् | केवल राजा युधिष्छिरका प्रिय करनेके लिये मैंने आजतक प्रतीक्षा की है। महाराज! आपने जो युक्तियुक्त बात मुझसे कही है, उसे कड़वी दवाके समान मैंने ग्रहण कर लिया है। हीनप्रतिज्ञो बीभत्सुर्न हि जीवेत कर्हिचित् ।। अस्मिन् विनष्टे नष्टा: सम: सर्व एव सकेशवा: । क्योंकि यदि अर्जुनकी प्रतिज्ञा भंग हो जायगी तो वे कभी जीवित नहीं रह सकेंगे; उनके नष्ट होनेपर श्रीकृष्णसहित हम सब लोग भी नष्ट ही हो जायूँगे। अद्य चैव नृशंसात्मा पाप: पापकृतां वर: ।। गमिष्यति पराभावं दृष्टमात्र: किरीटिना । आज किरीटवधारी अर्जुनकी दृष्टि पड़ते ही यह पापाचारियोंमें श्रेष्ठ पापात्मा क्रूर कर्ण पराभवको प्राप्त हो जायगा। युधिष्ठटिरस्य कोपेन पूर्व दग्धो नृशंसकृत् ।। त्वया संरक्षितस्त्वस्य मत्समीपादुपायत: ।।) यह नृशंस कर्ण महाराज युधिष्ठिरके क्रोधसे पहले ही दग्ध हो चुका था। आज आपने उचित उपायद्दारा मेरे निकटसे इसकी रक्षा कर ली है। ततो मद्राधिपो दृष्टवा विसंज्ञं सूतनन्दनम् | अपोवाह रथेनाजौ कर्णमाहवशोभिनम्,तदनन्तर मद्रराज शल्य संग्राममें शोभा पानेवाले सूतपुत्र कर्णको अचेत हुआ देख रथके द्वारा युद्धस्थलसे दूर हटा ले गये
bhīma uvāca |
dṛḍhavratatvaṃ pārthasya jānāmi nṛpasattama |
rājñas tu dharṣaṇaṃ pāpaḥ kṛtavān mama saṃnidhau ||
tataḥ kopābhibhūtena śeṣaṃ na gaṇitaṃ mayā |
patite cāpi rādhēye na me manyuḥ śamaṃ gataḥ ||
jihlodharaṇam evāsya prāptakālaṃ mataṃ mama |
anena sunṛśaṃsena samaveteṣu rājasu |
asmākaṃ śṛṇvatāṃ kṛṣṇā yāni vākyāni mātula |
asahāni ca nīcena bahūni śrāvitāni bhoḥ ||
nūnaṃ caitat parijñātaṃ dūrasthasyāpi pārthiva |
chedanaṃ cāsya jihvāyās tad evākāṅkṣitaṃ mayā ||
rājñas tu priyakāmena kālo 'yaṃ paripālitaḥ |
bhavatā tu yad ukto 'smi vākyaṃ hetv-arthasaṃhitam ||
tad gṛhītaṃ mahārāja kaṭukāsthām ivauṣadham |
hīnapratijño bībhatsur na hi jīvet karhicit |
asmin vinaṣṭe naṣṭāḥ sma sarva eva sa-keśavāḥ ||
adya caiva nṛśaṃsātmā pāpaḥ pāpakṛtāṃ varaḥ |
gamiṣyati parābhāvaṃ dṛṣṭamātraḥ kirīṭinā |
yudhiṣṭhirasya kopena pūrvaṃ dagdho nṛśaṃsakṛt |
tvayā saṃrakṣitas tv asya mat-samīpād upāyataḥ ||
Bhima said: “O best of kings, I know well Arjuna’s firmness in his vow. Yet this sinful Karna insulted King Yudhisthira right before me; seized by anger, I did not weigh anything else. Even though Radheya has fallen, my wrath has not subsided. I judge that the time has come to tear out his tongue. For this cruel and base man, when many kings were assembled, spoke many unbearable, harsh words about Draupadi while we listened, O uncle. Surely, O king, even from afar you have understood that I desired to cut out his tongue. But for the sake of pleasing the king (Yudhisthira) I have restrained myself until now. And the reasoned counsel you spoke to me, O great king, I have accepted like bitter medicine. For if Arjuna were to fail his vow, he could never live; and if he were ruined, then all of us—Krishna included—would be ruined as well. Today this cruel-souled sinner, foremost among wrongdoers, will meet defeat the moment the diademed Arjuna merely sets eyes on him. This ruthless Karna was already scorched by Yudhisthira’s anger; and by a timely means you have protected him from me.”
भीम उवाच
The passage contrasts personal vengeance with dharma-guided restraint: even justified anger must yield to higher obligations—especially the sanctity of a warrior’s vow (Arjuna’s pratijñā) and the collective welfare of one’s side. Reasoned counsel, though ‘bitter,’ is to be accepted when it preserves dharma and prevents greater ruin.
After Bhima’s heavy blow leaves Karna stunned and bloodied, Bhima rushes in intending to mutilate him by tearing out/cutting his tongue—revenge for Karna’s harsh words against Draupadi and his insult to Yudhisthira. Shalya intervenes, urging Bhima to step back so that Arjuna’s vowed killing of Karna is not obstructed. Bhima, though still furious, accepts the counsel to protect Arjuna’s vow and the Pandavas’ cause.