Previous Verse

Shloka 166

Vasiṣṭhasya śokaḥ, Vipāśā–Śatadrū-nāmākaraṇam, Kalmāṣapādasya bhaya-prasaṅgaḥ (Ādi Parva 167)

(ब्राह्मण उवाच श्रुत्वा जतुगृहे वृत्तं ब्राह्मणा: सपुरोहिता: । पाज्चालराजं द्रुपदमिदं वचनमन्रुवन्‌ ।। धार्तराष्ट्रा: सहामात्या मन्त्रयित्वा परस्परम्‌ । पाण्डवानां विनाशाय मतिं चक्कुः सुदुष्कराम्‌ ।। दुर्योधनेन प्रहित:ः पुरोचन इति श्रुत: । वारणावतमासाद्य कृत्वा जतुगृहं महत्‌ ।। तस्मिन्‌ गृहे सुविश्वस्तान्‌ पाण्डवान्‌ पृथया सह । अर्धरात्रे महाराज दग्धवान्‌ स पुरोचन: ।। अग्निना तु स्वयमपि दग्धः क्षुद्रो नृशंसकृत्‌ एतच्छुत्वा सुसंहृष्टो धृतराष्ट्र: सबान्धव: ।। श्रुत्वा तु पाण्डवान्‌ दग्धान्‌ धृतराष्ट्रोडम्बिकासुत: । एतावदुक्त्वा करुणं धृतराष्ट्रस्तु मारिष: ।। अल्पशोक: प्रह्ृष्टात्मा शशास विदुरं तदा | पाण्डवानां महाप्राज्ञ कुरु पिण्डोदकक्रियाम्‌ ।। अद्य पाण्डु्हत: क्षत्त: पाण्डवानां विनाशने । तस्माद्‌ भागीरथीं गत्वा कुरु पिण्डोदकक्रियाम्‌ ।। अहो विधिवशादेव गतास्ते यमसादनम्‌ । इत्युक्त्वा प्रारुदत्‌ तत्र धृतराष्ट्र: ससौबल: ।। श्रुत्वा भीष्मेण विधिवत्‌ कृतवानौर्ध्वदेहिकम्‌ । पाण्डवानां विनाशाय कृतं कर्म दुरात्मना ।। एतत्कार्यस्य कर्ता तु न दृष्टो श्रुत: पुरा । एतद्‌ वृत्तं महाराज पाण्डवान्‌ प्रति नः श्रुतम्‌ ।। श्रुत्वा तु वचन तेषां यज्ञसेनो महामति: । यथा तज्जनक: शोचेदौरसस्य विनाशने । तथातप्यत पाञ्चाल: पाण्डवानां विनाशने ।। समाहूय प्रकृतयः सहिता: सह बान्धवै: । कारुण्यादेव पाज्चाल: प्रोवाचेदं वचस्तदा ।। आगन्तुक ब्राह्मण कहता है--लाक्षागृहमें पाण्डवोंके साथ जो घटना घटित हुई थी, उसे सुनकर ब्राह्मणों तथा पुरोहितोंने पांचालराज द्रुपदसे इस प्रकार कहा--“राजन्‌! धृतराष्ट्रके पुत्रोंने अपने मन्त्रियोंक साथ परस्पर सलाह करके पाण्डवोंके विनाशका विचार कर लिया था। ऐसा क्रूरतापूर्ण विचार दूसरोंके लिये अत्यन्त कठिन है। दुर्योधनके भेजे हुए उसके पुरोचन नामक सेवकने वारणावत नगरमें जाकर एक विशाल लाक्षागृहका निर्माण कराया था। उस भवनमें पाण्डव अपनी माता कुन्तीके साथ पूर्ण विश्वस्त होकर रहते थे। महाराज! एक दिन आधी रातके समय पुरोचनने लाक्षागृहमें आग लगा दी। वह नीच और नृशंस पुरोचन स्वयं भी उसी आगमें जलकर भस्म हो गया। यह समाचार सुनकर कि 'पाण्डव जल गये” अम्बिकानन्दन धृतराष्ट्रको अपने भाई-बन्धुओंके साथ बड़ा हर्ष हुआ। धृतराष्ट्रकी आत्मा हर्षसे खिल उठी थी, तो भी ऊपरसे कुछ शोकका प्रदर्शन करते हुए उन्होंने विदुरजीसे बड़ी करुण भाषामें यह वृत्तान्त बताया और उन्हें आज्ञा दी कि “महामते! पाण्डवोंका श्राद्ध और तर्पण करो। विदुर! पाण्डवोंके मरनेसे मुझे ऐसा दुःख हुआ है मानो मेरे भाई पाण्डु आज ही स्वर्गवासी हुए हों। अतः गंगाजीके तटपर चलकर उनके लिये श्राद्ध और तर्पणकी व्यवस्था करो। अहो! भाग्यवश ही बेचारे पाण्डव यमलोकको चले गये।' यों कहकर धृतराष्ट्र और शकुनि फ़ूट-फ़ूटकर रोने लगे। भीष्मजीने यह समाचार सुनकर उनका विधिपूर्वक और्ध्वदैहिक संस्कार सम्पन्न किया है। इस प्रकार दुरात्मा दुर्योधनने पाण्डवोंके विनाशके लिये यह भयंकर षड़्यन्त्र किया था। आजसे पहले हमने किसीको ऐसा नहीं देखा या सुना था जो इस तरहका जघन्य कार्य कर सके। महाराज! पाण्डवोंके सम्बन्धमें यह वृत्तान्त हमारे सुननेमें आया है।' ब्राह्मण और पुरोहितका यह वचन सुनकर परम बुद्धिमान्‌ राजा ट्रुपद शोकमें डूब गये। जैसे अपने सगे पुत्रकी मृत्यु होनेपर उसके पिताको शोक होता है उसी प्रकार पाण्डवोंके नष्ट होनेका समाचार सुनकर पांचालराजको पीड़ा हुई। उन्होंने अपने भाई-बन्धुओंके साथ समस्त प्रजाको बुलवाया और बड़ी करुणासे यह बात कही। हुपद उवाच अहो रूपमहो धैर्यमहो वीर्य च शिक्षितम्‌ | चिन्तयामि दिवारात्रमर्जुनं प्रति बान्धवा: ।। भ्रातृभि: सहितो मात्रा सो5दहृत हुताशने । किमाश्चर्यमिदं लोके कालो हि दुरतिक्रम: ।। मिथ्याप्रतिज्ञो लोकेषु कि वदिष्यामि साम्प्रतम्‌ । अन्तर्गतेन दुःखेन दहामानो दिवानिशम्‌ । याजोपयाजोौ सत्कृत्य याचितौ तौ मयानघौ ।। भारद्वाजस्य हन्तारं देवीं चाप्यर्जुनस्य वै । लोकस्तद्‌ वेद यच्चैव तथा याजेन वै श्रुतम्‌ ।। याजेन पुत्रकामीयं हुत्वा चोत्पादितावुभौ । धृष्टय्युम्नश्व॒ कृष्णा च मम तुष्टिकरावुभौ ।। कि करिष्यामि ते नष्टा: पाण्डवा: पृथया सह । द्रपद बोले--बन्धुओ! अर्जुनका रूप अद्भुत था। उनका धैर्य आश्चर्यजनक था। उनका पराक्रम और उनकी अस्त्र-शिक्षा भी अलौकिक थी। मैं दिन-रात अर्जुनकी ही चिन्तामें डूबा रहता हूँ। हाय! वे अपने भाइयों और माताके साथ आगमें जल गये। संसारमें इससे बढ़कर आश्चर्यकी बात और क्या हो सकती है? सच है, कालका उल्लंघन करना अत्यन्त कठिन है। मेरी तो प्रतिज्ञा झूठी हो गयी। अब मैं लोगोंसे क्या कहूँगा। आन्तरिक दुःखसे दिन-रात दग्ध होता रहता हूँ। मैंने निष्पयाप याज और उपयाजका सत्कार करके उनसे दो संतानोंकी याचना की थी। एक तो ऐसा पुत्र माँगा, जो द्रोणाचार्यका वध कर सके और दूसरी ऐसी कन्याके लिये प्रार्थना की, जो वीर अर्जुनकी पटरानी बन सके। मेरे इस उद्देश्यको सब लोग जानते हैं और महर्षि याजने भी यही घोषित किया था। उन्होंने पुत्रेष्टियज्ञ करके धुृष्टद्युम्न और कृष्णाको उत्पन्न किया था। इन दोनों संतानोंको पाकर मुझे बड़ा संतोष हुआ। अब क्या करूँ? कुन्तीसहित पाण्डव तो नष्ट हो गये। ब्राह्मण उवाच इत्येवमुक्त्वा पाउचाल: शुशोच परमातुर: ।। दृष्टवा शोचन्तमत्यर्थ पाञज्चालगुरुरब्रवीत्‌ । पुरोधा: सत्त्वसम्पन्न: सम्यग्‌विद्याशेषवान्‌ ।। आगन्तुक ब्राह्मण कहता है--ऐसा कहकर पांचालराज ट्रुपद अत्यन्त दुःखी एवं शोकातुर हो गये। पांचालराजके गुरु बड़े सात््विक और विशिष्ट विद्वान्‌ थे। उन्होंने राजाको भारी शोकमें डूबा देखकर कहा। गुरुर्वाच वृद्धानुशासने सक्ता: पाण्डवा धर्मचारिण: । तादृशा न विनश्यन्ति नैव यान्ति पराभवम्‌ ।। मया दृष्टमिदं सत्यं शृणुष्व मनुजाधिप । ब्राह्मणै: कथितं सत्यं वेदेषु च मया श्रुतम्‌ ।। बृहस्पतिमुखेनाथ पौलोम्या च पुरा श्रुतम्‌ । नष्ट इन्द्रो बिसग्रन्थ्यामुपश्रुत्या तु दर्शितः ।। उपश्रुतिर्महाराज पाण्डवार्थ मया श्रुता । यत्र वा तत्र जीवन्ति पाण्डवास्ते न संशय: ।। गुरु बोले--महाराज! पाण्डवलोग बड़े-बूढ़ोंके आज्ञापालनमें तत्पर रहनेवाले तथा धर्मात्मा हैं। ऐसे लोग न तो नष्ट होते हैं और न पराजित ही होते हैं। नरेश्वर! मैंने जिस सत्यका साक्षात्कार किया है, वह सुनिये। ब्राह्मणोंने तो इस सत्यका प्रतिपादन किया ही है, वेदके मन्त्रोंमें भी मैंने इसका श्रवण किया है। पूर्वकालमें इन्द्राणीने बृहस्पतिजीके मुखसे उपश्रुतिकी महिमा सुनी थी। उत्तरायणकी अधिष्ठात्री देवी उपश्रुतिने ही अदृष्ट हुए इन्द्रका कमलनालकी ग्रन्थिमें दर्शन कराया था। महाराज! इसी प्रकार मैंने भी पाण्डवोंके विषयमें उपश्रुति सुन रखी है। वे पाण्डव कहीं-न-कहीं अवश्य जीवित हैं, इसमें संशय नहीं है। मया दृष्टानि लिड्डनि ध्रुवमेष्यन्ति पाण्डवा: । यन्निमित्तमिहायान्ति तच्छृणुष्व नराधिप ।। स्वयंवर: क्षत्रियाणां कन्यादाने प्रदर्शित: । स्वयंवरस्तु नगरे घुष्यतां राजसत्तम ।। यत्र वा निवसन्तस्ते पाण्डवा: पृथया सह । दूरस्था वा समीपस्था: स्वर्गस्था वापि पाण्डवा: ।। श्रुत्वा स्वयंवरं राजन्‌ समेष्यन्ति न संशय: । तस्मात्‌ स्वयंवरो राजन्‌ घुष्यतां मा चिरं कृथा: ।। मैंने ऐसे (शुभ) चिह्न देखे हैं, जिनसे सूचित होता है कि पाण्डव यहाँ अवश्य पधारेंगे। नरेश्वर! वे जिस निमित्तसे यहाँ आ सकते हैं, वह सुनिये--क्षत्रियोंके लिये कन्यादानका श्रेष्ठ मार्ग स्वयंवर बताया गया है। नृपश्रेष्ठत आप सम्पूर्ण नगरमें स्वयंवरकी घोषणा करा दें। फिर पाण्डव अपनी माता कुन्तीके साथ दूर हों, निकट हों अथवा स्वर्गमें ही क्यों न हों--जहाँ कहीं भी होंगे, स्वयंवरका समाचार सुनकर यहाँ अवश्य आयेंगे, इसमें संशय नहीं है। अतः राजन! आप (सर्वत्र) स्वयंवरकी सूवना करा दें, इसमें विलम्ब न करें। ब्राह्मण उवाच श्रुत्वा पुरोहितेनोक्तं पाउ्चाल: प्रीतिमांस्तदा । घोषयामास नगरे द्रौपद्यास्तु स्वयंवरम्‌ ।। पुष्यमासे तु रोहिण्यां शुक्लपक्षे शुभे तिथौ । दिवसै: पञ्चसप्तत्या भविष्यति स्वयंवर: ।। देवगन्धर्वयक्षाक्ष ऋषयश्न॒ तपोधना: । स्वयंवरं द्रष्टकामा गच्छन्त्येव न संशय: ।। तव पुत्रा महात्मानो दर्शनीया विशेषत: । यदृच्छया तु पाउ्चाली गच्छेद्‌ वा मध्यमं पतिम्‌ ।। को हि जानाति लोकेषु प्रजापतिविधिं परम्‌ । तस्मात्‌ सपुत्रा गच्छेथा ब्राह्माण्यै यदि रोचते ।। नित्यकालं सुभिक्षास्ते पज्चालास्तु तपोधने ।। यज्ञसेनस्तु राजासौ ब्रह्मण्य: सत्यसड्रर: । ब्रह्मण्या नागराश्षाथ ब्राह्मणाश्चातिथिप्रिया: ।। नित्यकालं प्रदास्यन्ति आमन्त्रणमयाचितम्‌ ।। अहं च तत्र गच्छामि ममैभि: सह शिष्यकै: । एक्सार्था: प्रयाता: स्मो ब्राद्माण्यै यदि रोचते ।। आगन्तुक ब्राह्मण कहता है--पुरोहितकी बात सुनकर पंचालराजको बड़ी प्रसन्नता हुई। उन्होंने नगरमें द्रौपदीका स्वयंवर घोषित करा दिया। पौषमासके शुक्लपक्षमें शुभ तिथि (एकादशी)-को रोहिणी नक्षत्रमें वह स्वयंवर होगा, जिसके लिये आजसे पचहत्तर दिन शेष हैं। ब्राह्मणी (कुन्ती)! देवता, गन्धर्व, यक्ष और तपस्वी ऋषि भी स्वयंवर देखनेके लिये अवश्य जाते हैं। तुम्हारे सभी महात्मा पुत्र देखनेमें परम सुन्दर हैं। पंचालराजपुत्री कृष्णा इनमेंसे किसीको अपनी इच्छासे पति चुन सकती है अथवा तुम्हारे मँझले पुत्रको अपना पति बना सकती है। संसारमें विधाताके उत्तम विधानको कौन जान सकता है? अतः यदि मेरी बात तुम्हें अच्छी लगे, तो तुम अपने पुत्रोंके साथ पंचालदेशमें अवश्य जाओ। तपोधने! पंचालदेशमें सदा सुभिक्ष रहता है। राजा यज्ञसेन सत्यप्रतिज्ञ होनेके साथ ही ब्राह्मणोंके भक्त हैं। वहाँके नागरिक भी ब्राह्मणोंके प्रति श्रद्धा-भक्ति रखनेवाले हैं। उस नगरके ब्राह्मण भी अतिथियोंके बड़े प्रेमी हैं। वे प्रतिदिन बिना माँगे ही न्यौता देंगे। मैं भी अपने इन शिष्योंके साथ वहीं जाता हूँ। ब्राह्मणी! यदि ठीक जान पड़े तो चलो। हम सब लोग एक साथ ही वहाँ चले चलेंगे। वैशम्पायन उवाच एतावदुक्त्वा वचन ब्राह्मणो विरराम ह ।) वैशम्पायनजी कहते हैं--इतना कहकर वे ब्राह्मण चुप हो गये। इति श्रीमहाभारते आदिपर्वणि चैत्ररथपर्वणि द्रौपदीसम्भवे षट्षष्ट्यधिकशततमो<ध्याय:

vaiśampāyana uvāca |

(brāhmaṇa uvāca śrutvā jatugṛhe vṛttaṃ brāhmaṇāḥ sapurohitāḥ |

pāñcālarājaṃ drupadam idaṃ vacanam abruvan ||

dhārtarāṣṭrāḥ sahāmātyā mantrayitvā parasparam |

pāṇḍavānāṃ vināśāya matiṃ cakruḥ suduṣkarām ||

duryodhanena prahitaḥ purocana iti śrutaḥ |

vāraṇāvatam āsādya kṛtvā jatugṛhaṃ mahat ||

tasmin gṛhe suviśvastān pāṇḍavān pṛthayā saha |

ardharātre mahārāja dagdhavān sa purocanaḥ ||

agninā tu svayam api dagdhaḥ kṣudro nṛśaṃsakṛt |

etac chrutvā susaṃhṛṣṭo dhṛtarāṣṭraḥ sabāndhavaḥ ||

śrutvā tu pāṇḍavān dagdhān dhṛtarāṣṭro ’mbikāsutaḥ |

etāvad uktvā karuṇaṃ dhṛtarāṣṭras tu māriṣaḥ ||

alpaśokaḥ prahṛṣṭātmā śaśāsa viduraṃ tadā |

pāṇḍavānāṃ mahāprājña kuru piṇḍodakakriyām ||

adya pāṇḍur hataḥ kṣattaḥ pāṇḍavānāṃ vināśane |

tasmād bhāgīrathīṃ gatvā kuru piṇḍodakakriyām ||

aho vidhivaśād eva gatās te yamasādanam |

ity uktvā prārudat tatra dhṛtarāṣṭraḥ sasaubalaḥ ||

śrutvā bhīṣmeṇa vidhivat kṛtavān aurdhvadehikam |

pāṇḍavānāṃ vināśāya kṛtaṃ karma durātmanā ||

etat kāryasya kartā tu na dṛṣṭo śrutaḥ purā |

etad vṛttaṃ mahārāja pāṇḍavān prati naḥ śrutam ||

śrutvā tu vacanaṃ teṣāṃ yajñaseno mahāmatiḥ |

yathā taj janakaḥ śoced aurasasya vināśane |

tathā tapyata pāñcālaḥ pāṇḍavānāṃ vināśane ||

samāhūya prakṛtayaḥ sahitāḥ saha bāndhavaiḥ |

kāruṇyād eva pāñcālaḥ provācedaṃ vacas tadā ||

(dr̥pada uvāca |

aho rūpam aho dhairyam aho vīryaṃ ca śikṣitam |

cintayāmi divārātram arjunaṃ prati bāndhavāḥ ||

bhrātṛbhiḥ sahito mātrā so ’dahṛt hutāśane |

kim āścaryam idaṃ loke kālo hi duratikramaḥ ||

mithyāpratijño lokeṣu kiṃ vadiṣyāmi sāmpratam |

antargatena duḥkhena dahyamāno divāniśam ||

yājopayājau satkṛtya yācitau tau mayānaghau |

bhāradvājasya hantāraṃ devīṃ cāpy arjunasya vai ||

lokas tad veda yac caiva tathā yājena vai śrutam |

yājena putrakāmīyaṃ hutvā cotpāditāv ubhau |

dhṛṣṭadyumnaś ca kṛṣṇā ca mama tuṣṭikarāv ubhau ||

kiṃ kariṣyāmi te naṣṭāḥ pāṇḍavāḥ pṛthayā saha ||

(brāhmaṇa uvāca |

ity evam uktvā pāñcālaḥ śuśoca paramāturaḥ |

dṛṣṭvā śocantam atyarthaṃ pāñcālagurur abravīt ||

purodhāḥ sattvasampannaḥ samyagvidyāśeṣavān ||

gurur uvāca |

vṛddhānuśāsane saktāḥ pāṇḍavā dharmācāriṇaḥ |

tādṛśā na vinaśyanti naiva yānti parābhavam ||

mayā dṛṣṭam idaṃ satyaṃ śṛṇuṣva manujādhipa |

brāhmaṇaiḥ kathitaṃ satyaṃ vedeṣu ca mayā śrutam ||

bṛhaspatimukhena atha paulomyā ca purā śrutam |

naṣṭa indro bisagranthyām upaśrutyā tu darśitaḥ ||

upaśrutir mahārāja pāṇḍavārthaṃ mayā śrutā |

yatra vā tatra jīvanti pāṇḍavās te na saṃśayaḥ ||

mayā dṛṣṭāni liṅgāni dhruvam eṣyanti pāṇḍavāḥ |

yannimittam ihāyānti tac chṛṇuṣva narādhipa ||

svayaṃvaraḥ kṣatriyāṇāṃ kanyādāne pradarśitaḥ |

svayaṃvaras tu nagare ghuṣyatāṃ rājasattama ||

yatra vā nivasantas te pāṇḍavāḥ pṛthayā saha |

dūrasthā vā samīpasthāḥ svargasthā vāpi pāṇḍavāḥ ||

śrutvā svayaṃvaraṃ rājan sameṣyanti na saṃśayaḥ |

tasmāt svayaṃvaro rājan ghuṣyatāṃ mā ca ciraṃ kṛthāḥ ||

(brāhmaṇa uvāca |

śrutvā purohitena uktaṃ pāñcālaḥ prītimāṃs tadā |

ghoṣayām āsa nagare draupadyās tu svayaṃvaram ||

puṣyamāse tu rohiṇyāṃ śuklapakṣe śubhe tithau |

divasaiḥ pañcasaptatyā bhaviṣyati svayaṃvaraḥ ||

devagandharvayakṣāś ca ṛṣayaś ca tapodhanāḥ |

svayaṃvaraṃ draṣṭukāmā gacchanty eva na saṃśayaḥ ||

tava putrā mahātmāno darśanīyā viśeṣataḥ |

yadṛcchayā tu pāñcālī gacched vā madhyamaṃ patim ||

ko hi jānāti lokeṣu prajāpatividhiṃ param |

tasmāt saputrā gacchethā brāhmaṇyai yadi rocate ||

nityakālaṃ subhikṣās te pāñcālāḥ tu tapodhane |

yajñasenas tu rājāsau brahmaṇyaḥ satyasaṅgaraḥ ||

brahmaṇyā nāgarāś cātha brāhmaṇāś cātithipriyāḥ |

nityakālaṃ pradāsyanti āmantraṇam ayācitam ||

ahaṃ ca tatra gacchāmi mamaibhiḥ saha śiṣyakaiḥ |

ekārthāḥ prayātāḥ smo brāhmaṇyai yadi rocate ||

vaiśampāyana uvāca |

etāvad uktvā vacanaṃ brāhmaṇo virarāma ha ||)

Vaiśampāyana said: Hearing what had happened in the house of lac, the visiting brāhmaṇa, together with other brāhmaṇas and their priests, spoke to Drupada, king of the Pāñcālas: “The sons of Dhṛtarāṣṭra, after consulting with their ministers, formed a most difficult and wicked resolve—to destroy the Pāṇḍavas. Sent by Duryodhana, a servant named Purocana went to Vāraṇāvata and built a great house of lac. There, when the Pāṇḍavas were living in full trust along with Pṛthā (Kuntī), Purocana set it on fire at midnight. That vile and cruel man himself was also burned in the blaze. When Dhṛtarāṣṭra, son of Ambikā, heard the report that the Pāṇḍavas had been burned, he rejoiced with his kinsmen—though outwardly he staged a show of grief. With a heart secretly pleased and only a little sorrow displayed, he ordered Vidura: ‘O wise one, perform the piṇḍa-and-water rites for the Pāṇḍavas. Today it is as though Pāṇḍu has died again for me, since the Pāṇḍavas have perished. Therefore go to the Bhāgīrathī (Gaṅgā) and carry out the funerary offerings. Alas, by the force of fate they have gone to Yama’s abode.’ Saying this, Dhṛtarāṣṭra and Śakuni wept loudly. Bhīṣma, hearing the news, performed the proper post-funeral rites. Such was the dreadful deed contrived by the evil-minded for the destruction of the Pāṇḍavas—an act the speakers had never before seen or even heard of. On hearing these words, the great-minded Yajñasena (Drupada) was consumed by grief, as a father grieves for the loss of his own son. Summoning his officials and kinsmen, he spoke in compassion and sorrow: “Ah, Arjuna’s beauty! Ah, his steadiness! Ah, his valor and training! Day and night I think of Arjuna. And now he, with his brothers and mother, has been consumed by fire—what could be more astonishing? Yet Time is hard to overstep. My vow has become false; what shall I say to the world? Inward grief burns me day and night. I honored the blameless sages Yāja and Upayāja and begged for two children: a son who would slay Bhāradvāja’s son (Droṇa), and a daughter destined for Arjuna. The world knows this, and Yāja himself declared it. By the rite for obtaining a son, he brought forth Dhṛṣṭadyumna and Kṛṣṇā (Draupadī), both my delight. What shall I do now, if the Pāṇḍavas with Pṛthā are destroyed?” The brāhmaṇa continued: Having spoken thus, Drupada lamented in extreme distress. Seeing him grieve, the Pāñcāla preceptor—virtuous and fully learned—said: “The Pāṇḍavas are devoted to dharma and to the guidance of elders. Such men do not perish, nor do they fall into defeat. I have perceived this truth; hear it, O king. Brāhmaṇas affirm it, and I have heard it in the Vedas. Long ago, from Bṛhaspati’s mouth, Paulomī heard of the power of Upāśruti: by her, Indra—though hidden—was shown within the knot of a lotus-stalk. Likewise I have heard Upāśruti concerning the Pāṇḍavas: they are alive somewhere, without doubt. “I have seen auspicious signs: the Pāṇḍavas will surely come here. Hear the means by which they will come. For kṣatriyas, the best mode of giving a maiden is the svayaṃvara. Therefore, O best of kings, have a svayaṃvara proclaimed in the city. Whether the Pāṇḍavas are far away, nearby, or even (as people say) in heaven—on hearing of the svayaṃvara they will gather here, without doubt. Proclaim it quickly; do not delay.” Hearing the priest’s counsel, Drupada was pleased and had Draupadī’s svayaṃvara announced. It would take place in the month of Puṣya, under Rohiṇī, in the bright fortnight, on an auspicious lunar day—seventy-five days from then. Devas, gandharvas, yakṣas, and ascetic ṛṣis would surely come to see it. “Your sons are especially handsome; Pāñcālī may choose any of them, or perhaps the middle one—who can know the supreme ordinance of Prajāpati? If it pleases you, O brāhmaṇī (Kuntī), go there with your sons. Pāñcāla is ever prosperous; King Yajñasena is devoted to brāhmaṇas and true to his vows; the citizens and brāhmaṇas there love guests and will offer invitations unasked. I too will go with my students; if you approve, let us all travel together.” Vaiśampāyana said: Having spoken this much, the brāhmaṇa fell silent.

ब्राह्मणःthe Brahmin
ब्राह्मणः:
Karta
TypeNoun
Rootब्राह्मण
FormMasculine, Nominative, Singular
उवाचsaid
उवाच:
TypeVerb
Rootवच्
FormPerfect, 3, Singular, Parasmaipada
श्रुत्वाhaving heard
श्रुत्वा:
TypeVerb
Rootश्रु
Formक्त्वा (absolutive), Parasmaipada
जतुगृहेin the lac-house
जतुगृहे:
Adhikarana
TypeNoun
Rootजतुगृह
FormNeuter, Locative, Singular
वृत्तम्the घटना / event
वृत्तम्:
Karma
TypeNoun
Rootवृत्त
FormNeuter, Accusative, Singular
ब्राह्मणाःBrahmins
ब्राह्मणाः:
Karta
TypeNoun
Rootब्राह्मण
FormMasculine, Nominative, Plural
with
:
TypeIndeclinable
Rootस (सह)
पुरोहिताःpriests
पुरोहिताः:
Karta
TypeNoun
Rootपुरोहित
FormMasculine, Nominative, Plural
पाञ्चालराजम्the king of Panchala
पाञ्चालराजम्:
Karma
TypeNoun
Rootपाञ्चालराज
FormMasculine, Accusative, Singular
द्रुपदम्Drupada
द्रुपदम्:
Karma
TypeNoun
Rootद्रुपद
FormMasculine, Accusative, Singular
इदम्this
इदम्:
Karma
TypePronoun
Rootइदम्
FormNeuter, Accusative, Singular
वचनम्speech/statement
वचनम्:
Karma
TypeNoun
Rootवचन
FormNeuter, Accusative, Singular
अन्रुवन्they said / spoke
अन्रुवन्:
TypeVerb
Rootअनु + ब्रू
FormImperfect, 3, Plural, Parasmaipada

वैशम्पायन उवाच

V
Vaiśampāyana
B
brāhmaṇa (visiting brāhmaṇa)
D
Drupada (Yajñasena)
P
Pāñcāla (kingdom/people)
D
Dhṛtarāṣṭra
A
Ambikā
D
Duryodhana
K
Kauravas (Dhārtarāṣṭras)
M
ministers (amātyas)
P
Purocana
V
Vāraṇāvata
J
Jatugṛha (lac-house)
P
Pāṇḍavas
P
Pṛthā (Kuntī)
V
Vidura
B
Bhāgīrathī (Gaṅgā)
Y
Yama
Ś
Śakuni (Saubala)
B
Bhīṣma
D
Droṇa (Bhāradvāja’s son)
B
Bhāradvāja
Y
Yāja
U
Upayāja
D
Dhṛṣṭadyumna
K
Kṛṣṇā (Draupadī/Pāñcālī)
P
Prajāpati
B
Bṛhaspati
P
Paulomī (Indrāṇī/Śacī)
I
Indra
U
Upāśruti
D
devas
G
gandharvas
Y
yakṣas
ṛṣis (tapodhanas)
P
Puṣya (month)
R
Rohiṇī (nakṣatra)

Educational Q&A

The passage contrasts adharma—secret plotting, arson, and performative grief—with dharma—truthfulness, respect for elders, and proper rites. It also emphasizes that destiny (kāla/vidhi) is powerful, yet dharmic persons are not easily destroyed; hope and right action (like arranging a svayaṃvara) can become the means by which what is hidden is revealed.

Brāhmaṇas report to King Drupada that the Kauravas conspired to burn the Pāṇḍavas in a lac-house at Vāraṇāvata, and that Dhṛtarāṣṭra—secretly pleased—ordered Vidura to perform funerary rites. Drupada laments, fearing his vow about Arjuna and Draupadī has become futile. Drupada’s learned preceptor reassures him that the Pāṇḍavas are alive and advises proclaiming Draupadī’s svayaṃvara, which will draw them to Pāñcāla.