Muñjavān on Himavat: Maheśvara’s abode, Śiva-stuti, and sacrificial gold
Chapter 8
(विरोचमानं वपुषा दिव्याभरणभूषितम् । अनाद्यन्तमजं शम्भुं सर्वव्यापिनमी श्वरम् ।।
virocamānaṃ vapuṣā divyābharaṇabhūṣitam | anādyantam ajaṃ śambhuṃ sarvavyāpinam īśvaram || nistraiguṇyaṃ nirudvegaṃ nirmalaṃ nidhim ojasām | praṇamya prāñjaliḥ śarvaṃ prayāmi śaraṇaṃ haram || sammānyaṃ niścalaṃ nityam akāraṇam alepanam | adhyātmavedaṃ āsādya prayāmi śaraṇaṃ muhuḥ || yasya nityaṃ viduḥ sthānaṃ mokṣam adhyātmacintakāḥ | yoginas tattvamārgasthāḥ kaivalyaṃ padam akṣaram || yaṃ viduḥ saṅganirmuktāḥ sāmānyaṃ samadarśinaḥ | taṃ prapadye jagadyonim ayonim nirguṇātmakam || asṛjad yas tu bhūrādīn saptalokān sanātanān | sthitaḥ satyopari sthāṇu taṃ prapadye sanātanam || bhaktānāṃ sulabhaṃ taṃ hi durlabhaṃ dūrapātinām | adūrastham amuṃ devaṃ prakṛteḥ parataḥ sthitam || namāmi sarvalokasthaṃ vrajāmi śaraṇaṃ śivam || evaṃ kṛtvā namas tasmai mahādevāya raṃhase | mahātmane kṣitipate tat suvarṇam avāpsyasi ||
قال سَمْفَرْتَا: «أضمّ كفّيّ وأحني رأسي ساجدًا لِشَرْفَا—هَرِي، المُزيل—الذي يلمع بجسدٍ بهيٍّ متلألئٍ مُزدانٍ بحُلِيٍّ إلهيّة؛ الذي لا بداية له ولا نهاية، غير مولود، مُبارِك (شَمْبُو)، شاملٌ لكل شيء، وهو الربّ؛ المتجاوز للغونات الثلاث، الخالي من الاضطراب، الطاهر، كنزُ القوّة الروحيّة. وقد دنوتُ من عارفِ الذات الباطنة—الدائمِ الاستحقاق للتعظيم، الثابتِ الذي لا يتحرّك، الأزليّ، بلا علّة، غير الملوَّث—فألوذ به مرارًا وتكرارًا. إنّ المتأمّلين في حقيقة الذات يعلمون أنّ مقامه هو التحرّر؛ واليوغيون الراسخون في طريق الحقيقة يدركونه حالةَ الكَيْفَلْيَا غير الفانية؛ والحكماءُ المتجرّدون، ذوو النظر المتساوي، يعرفونه حاضرًا على السواء في كل شيء. إلى أصلِ العالم—وهو مع ذلك بلا أصل—ذي الطبيعة المتعالية عن الصفات، أُسلِّم نفسي. هو السِّثَانُو الأزليّ، القائم فوق ساتْيَالُوكَا، الذي أبدع العوالم السبعة الخالدة ابتداءً من بْهُو؛ إليه ألوذ. هو قريب المنال للمتعبّدين، عسيرٌ على من أبعد نفسه؛ قريبٌ حاضر، ومع ذلك قائمٌ وراء البْرَكْرِتِي. أحيّي الإلهَ الساري في جميع العوالم؛ وأمضي إلى شِيفَا ملجأً. وهكذا، يا سيّد الأرض: بتقديمك السجودَ لذاك المَهَادِيفَا السريعِ الجبّار، تنالُ تلك الكُتلةَ من الذهب.»
संवर्त उवाच
The passage teaches śaraṇāgati (taking refuge) in Śiva as the transcendent, nirguṇa reality who is nevertheless near and accessible to devotees. Ethically, it contrasts devotion and inner orientation with deliberate distance (vimuḵhatā): the divine is ‘easy’ for the devoted but ‘hard’ for those who keep away. It also links liberation (mokṣa/kaivalya) with adhyātma-jñāna and freedom from attachment.
Saṃvarta offers an extended praise and surrender to Mahādeva Śiva, describing him through theological and yogic attributes (creator of worlds, beyond guṇas, goal of yogins). He then assures the addressed king (‘lord of the earth’) that by bowing to this swift and mighty Mahādeva in this manner, the king will obtain the promised hoard of gold.