श्रुत्वा तु वचन त्वत्तो विधास्यामस्ततो वयम् | पृथ्वीनाथ! उस समय देवताओंने चन्द्रमासे मिलकर पूछा--“आपका रूप ऐसा कैसे हो गया? यह प्रकाशित क्यों नहीं होता है? हमलोगोंसे सारा कारण बताइये, जिससे आपको महान् भय प्राप्त हुआ। आपकी बात सुनकर हमलोग इस संकटके निवारणका कोई उपाय करेंगे” ।। ६६-६७ $ || एवमुक्त: प्रत्युवाच सर्वास्तान् शशलक्षण:
śrutvā tu vacanaṁ tvatto vidhāsyāmastato vayam | pṛthvīnātha! tadā devatāś candramāse sametya papracchuḥ—“tava rūpam īdṛśaṁ kathaṁ jātaṁ? prakāśaḥ kasmān na bhavati? asmān sarvaṁ kāraṇaṁ brūhi, yena te mahad bhayaṁ prāptam | tava vākyaṁ śrutvā vayam asya saṅkaṭasya nivāraṇe kañcid upāyaṁ kariṣyāmaḥ” || 66–67 || evam uktaḥ pratyuvāca sarvās tān śaśalakṣaṇaḥ |
మీ మాటలు విని మేము తగినట్లు కార్యం చేస్తాము. ఓ పృథ్వీనాథా! అప్పుడు దేవతలు చంద్రుని చుట్టూ సమాగమమై అడిగిరి—“మీ రూపం ఇలా ఎలా మారింది? మీ కాంతి ఎందుకు ప్రకాశించదు? మీకు ఈ మహాభయం ఏ కారణంతో కలిగిందో అంతా చెప్పండి. మీ వాక్యాలు విని మేము ఈ ఆపద నివారణకు ఉపాయం చేస్తాము.” అలా పలికినప్పుడు శశలక్షణుడైన చంద్రుడు వారందరికీ ప్రత్యుత్తరం ఇచ్చెను.
वैशम्पायन उवाच
The passage highlights ethical inquiry and responsible action: before attempting a remedy, the gods insist on hearing the full cause of the Moon’s distress. It models due process—understanding origins of a problem, then choosing an appropriate means to remove it.
The gods assemble and question the Moon about his altered appearance and loss of radiance, asking him to disclose the cause of his fear. They promise to find a remedy once they know the full story, and the Moon then begins his reply.