Gift of Sudarshana
SudarshanaVirupakshaBoon26 Shlokas

Adhyaya 56: The Gift of Sudarshana: Shiva’s Boon to Vishnu and the Sanctification of Virupaksha

सुदर्शनचक्र-प्रदानम् (Sudarśana-cakra-pradānam)

Sanctification of Virupaksha

அத்தியாயம் 56 புலஸ்த்ய–நாரத உரையாடலில் விரிகிறது. உலகம் வணங்கும் சுதர்சனச் சக்கரம் விஷ்ணுவுக்கு எவ்வாறு கிடைத்தது என்று நாரதர் கேட்கிறார். புலஸ்த்யர் கூறுவது: ஸ்ரீதாமன் எனும் அசுரன் மூன்று உலகங்களையும் ‘நிஃஸ்ரீ’ ஆக்கி, வாசுதேவனின் ஸ்ரீவத்ஸச் சின்னத்திற்கும் அச்சுறுத்தலாகிறான். அப்போது விஷ்ணு இமயத்தில் யோகமூர்த்தியாக நிலை கொண்ட சம்பு (மகாதேவன்) மீது நீண்ட தவம் செய்து அராதிக்க, சிவகிருபையால் தேஜஸ்மயமான காலச்சக்கரம்போன்ற சுதர்சனம் அருளப்படுகிறது; அதன் மாத–தேவதை–ருது தொடர்புகளும் கூறப்படுகின்றன. பின்னர் சக்கரம் சிவனை மூன்று பகுதிகளாக ‘வெட்டியது’ போலத் தோன்றினாலும், சிவன் அதை பிராக்ருத விகாரம் மட்டுமென விளக்கி தன் அவ்யாத்யத்துவத்தை உறுதிப்படுத்தி, ஹிரண்யாக்ஷ, சுவர்ணாக்ஷ, விரூபாக்ஷ என்ற புண்யதாயக நாமரூபங்களைப் புனிதமாக்குகிறார். இறுதியில் வீதமன்யுவின் மகன் உபமன்யு விரூபாக்ஷ வழிபாட்டால் பால்-ஆஹாரப் பலனைப் பெறுகிறான்; சைவ–வைஷ்ணவ ஒற்றுமை வழிபாட்டில் பயனளிப்பதை காட்டுகிறது.

Divine Beings

विष्णु (Viṣṇu / Hari / Vāsudeva)शिव (Śiva / Śaṃbhu / Maheśvara / Hara / Paśupati / Virūpākṣa / Triśūlin)गरुडध्वज (Garuḍadhvaja)सुदर्शनचक्र (Sudarśana-cakra)अग्नि (Agni)सोम (Soma)मित्र (Mitra)वरुण (Varuṇa)शचीपति/इन्द्र (Śacīpati/Indra)विश्वे (Viśve Devāḥ)प्रजापति (Prajāpati)धन्वन्तरि (Dhanvantari)हनूमान् (Hanūmān)

Sacred Geography

हिमाचल (Himālaya / Himācala-prastha)सुरगिरि-प्रस्थ (Suragiri-prastha)पयोनिधि (Payonidhi—cosmic ocean, Viṣṇu’s abode)

Mortal & Asura Figures

नारद (Nārada)पुलस्त्य (Pulastya)वीतमन्‍यु (Vītamanyu)आत्रेयी (Ātreyī)उपमन्यु (Upamanyu)श्रीदाम (Śrīdāma—mahāsura)

Key Content Points

  • Pulastya answers Nārada’s query by narrating the origin of Sudarśana-cakra within a Śaiva–Vaiṣṇava economy of boon and tapas.
  • Viṣṇu’s ascetic worship of Śiva (yogamūrti on Himālaya) culminates in the bestowal of the divine, tejas-filled Sudarśana described with iconographic and calendrical correspondences (months, deities, seasons).
  • The cakra’s ‘threefold cutting’ of Śiva is reinterpreted as a prākṛta vikāra, producing sanctified forms/epithets (Hiraṇyākṣa, Suvarṇākṣa, Virūpākṣa) and grounding Upamanyu’s devotional vow that yields milk as a ritual fruit.

Shlokas in Adhyaya 56

Verse 1

इति श्रीवामनपुराणे पञ्चपञ्चाशो ऽध्यायः नारद उवाच भगवंल्लोकनाथाय विष्णवे विषमेक्षणः किमर्थमायुधं चक्रं दत्तवांल्लोकपूजितम्

இவ்வாறு ஸ்ரீ வாமனபுராணத்தின் ஐம்பத்தைந்தாம் அத்தியாயம் (நிறைவு). நாரதர் கூறினார்—பகவனே! உலகநாதன் விஷ்ணுவிற்காக விஷமேக்ஷணன் (சிவன்) உலகால் போற்றப்படும் சக்கராயுதத்தை எதற்காக அளித்தான்?

Verse 2

पुलस्त्य उवाच/ शृणुष्वावहितो भूत्वा कथामेतां पुरातनीम् चक्रप्रदानसंबद्धां शिवमाहात्मयवर्धिनीम्

tatrārcya bhadrakālīśaṃ vīrabhadraṃ ca dānavaḥ | dhanādhipaṃ ca meghaṅkaṃ yayāvatha girivrajam ||

Verse 4

तस्यात्रेयी महाभागो भार्यासीच्छीलसंमता पतिव्रता पतिप्राणा धर्मशीलेति विश्रुता

அவருடைய மனைவி மகாபாக்யவதி ஆத்திரேயி; நல்லொழுக்கத்தால் மதிக்கப்பட்டவர். அவர் பதிவிரதை, கணவரையே உயிரெனக் கொண்டவர்; ‘தர்மசீலா’ எனப் புகழ்பெற்றார்.

Verse 5

तस्यामस्य महर्षेस्तु ऋतुकालाभिगामिनः संबभूव सुतः श्रीमान् उपमन्युरिति समृतः

அந்த மகரிஷி உரிய காலத்தில் மனைவியிடம் சேர்ந்தபோது, அவளிடத்தில் ஒரு ஒளிமிக்க மகன் பிறந்தான்; அவன் ‘உபமன்யு’ என நினைவுகூரப்படுகிறான்.

Verse 6

तं माता मुनिशार्दूल शालिपिष्टरसेन वै पोषयामास वदती क्षीरमेतत् सुदुर्गता

முனிகளின் புலியே! அவன் தாய் மிகுந்த வறுமையிலும் அரைத்த அரிசியின் சாறால் அவனைப் போஷித்து, “இது பால்” என்று கூறினாள்.

Verse being wise

रुरोदाथ ततो बाल्यात् पोयऽर्थि चातको यथा तं माता रुदती प्राह बाष्पगद्गदया गिरा

{"prahlada_mentioned": false, "lineage_reference": null, "bhakta_parampara": null, "hiranyakashipu_context": null, "narasimha_echo": false, "asura_devotee_theme": "Daitya described as ‘vidvān’ seeking Hari—wisdom and devotion within asura identity."}

Verse 11

उमापतौ पशुपतौ शूलधारिणि संकरे अप्रसन्ने विरुपाक्षे कुतः क्षीरेण भोजनम्

உமாபதி, பசுபதி, சூலதாரி சங்கரன், விரூபாக்ஷன் திருப்தியடையாவிட்டால், பாலால் போஷிக்கும் உணவு எவ்வாறு கிடைக்கும்?

Verse 12

यदीच्छसि पयो भोक्तुं सद्यः पुष्टिकरं सुत तदाराधय देवेशं विरूपाक्षं त्रिशूलिनम्

மகனே, உடனே ஊட்டமளிக்கும் பாலை அருந்த விரும்பினால், தேவர்களின் ஈசன்—திரிசூலதாரி விரூபாக்ஷனை வழிபடு।

Verse 13

तस्मिस्तुष्टे जगद्धाम्नि सर्वकल्याणदायिनि प्राप्यते ऽमृतपायित्वं किं पुनः क्षीरभोजनम्

அவர்—உலகத்தின் தாமமும் எல்லா மங்களங்களையும் அளிப்பவரும்—திருப்தியடைந்தால் அமிர்தம் அருந்தும் நிலையும் கிடைக்கும்; அப்படியிருக்க பாலை உணவாகப் பெறுவது எளிதல்லவா!

Verse 14

तन्मातुर्वचनं श्रुत्वा वीतमन्युसुतो ऽब्रवीत् को ऽयं विरूपाक्ष इति त्वयाराध्यस्तु कीर्तितः

தாயின் சொற்களை கேட்ட வीतமன்யுவின் மகன் கூறினான்—‘நீங்கள் வழிபடத்தக்கவர் என்று கூறிய இந்த விரூபாக்ஷன் யார்?’

Verse 15

ततः सुतं धर्मशीला धर्माढ्यं वाक्यमब्रवीत् यो ऽयं विरुपाक्ष इति श्रूयतां कथयामि ते

அப்போது தர்மசீலமும் தர்மசெல்வமும் உடைய தாய், தர்மநிஷ்டை கொண்ட மகனிடம் கூறினாள்—‘கேள்; இவர் “விரூபாக்ஷன்” என்று ஏன் அழைக்கப்படுகிறார் என்பதை உனக்குச் சொல்கிறேன்.’

Verse 16

आसीन्महासुरपतिः श्रीदाम इति विश्रुतः तेनाक्रम्य जगत्सर्वं श्रीर्नीता स्ववशं पुरा

முன்னொரு காலத்தில் ‘ஸ்ரீதாமன்’ எனப் புகழ்பெற்ற ஒரு மகா அசுராதிபதி இருந்தான். அவன் முழு உலகையும் கைப்பற்றி, ஸ்ரீ (லக்ஷ்மி/செல்வம்)யைத் தன் வசப்படுத்தினான்.

Verse 17

निःश्रीकास्तु त्रयो लोकाः कृतास्तेन दुरात्माना श्रीवत्सं वासुदेवस्य हर्तुमैच्छन्महाबलः

அந்த துராத்மன் மூன்று உலகங்களையும் ஸ்ரீயற்றதாக ஆக்கினான்; மேலும் அந்த மகாபலன் வாசுதேவனின் ஸ்ரீவத்ஸ இலச்சினையையும் பறிக்க விரும்பினான்.

Verse 18

तम्स्य दुष्टं भगवानभिप्रायं जनार्दनः ज्ञात्वा तस्य वधाकाङ्क्षी महेश्वरमुपागमत्

ஜனார்தனன் (விஷ்ணு) அவனுடைய தீய நோக்கத்தை அறிந்து, அவனை அழிக்க விரும்பி மகேஸ்வரன் (சிவன்) அருகே சென்றான்.

Verse 19

एतस्मिन्नन्तरे शंभुर्योगमूर्तिधरो ऽप्ययः तस्थौ हिमाचलप्रस्थमाश्रित्य श्लुक्ष्णभूतलम्

இதற்கிடையில், யோகமூர்த்தியைத் தாங்கிய அழிவிலாத சம்பு, இமாலயத்தின் மலைத் தளத்தைச் சார்ந்து, மென்மையான நிலத்தில் நிலைத்திருந்தான்.

Verse 20

अथाभ्येत्य जगन्नाथं सहस्रशिरसं विभुम् आराधयामास हरिः स्वयमात्मानमात्मना

பின்னர் ஹரி, ஆயிரம் தலைகளையுடைய அனைத்திலும் நிறைந்த ஜகந்நாதனை அணுகி, தன் ஆத்மாவால் தன் ஆத்மாவையே வழிபடுவது போல ஆராதித்தான்.

Verse 21

साग्रं वर्षसहस्रं तु पादाङ्गुष्ठेन तस्तिवान् गृणंस्तत्परमं ब्रह्म योगिज्ञेयमलक्षणम्

For a full thousand years (and more), he stood balanced upon the tip of his great toe, praising that Supreme Brahman—knowable to yogins, yet without defining marks.

Verse 23

तद् दत्त्वा देवदेवाय सर्वभूतभयप्रदम् कालचक्रनिभं चक्रं शङ्करो विष्णुमब्रवीत्

அந்தச் சக்கரத்தை தேவர்களின் தேவனுக்குக் கொடுத்து—அது எல்லா உயிர்களுக்கும் அச்சம் தருவது, காலச் சக்கரத்தை ஒத்தது—சங்கரன் விஷ்ணுவிடம் கூறினான்।

Verse 24

वरायुधो ऽयं देवेश सर्वायुधनिबर्हणः सुदर्शनो द्वादशारः षण्णाभिर्द्वियुगो जवी

{"has_teaching": true, "teaching_type": "dharma", "core_concept": "Tīrtha-mahima and the sacrality of nature as a support for dharma and purification.", "teaching_summary": "The verse frames the mountain’s natural features as inherently auspicious, implying that approaching such a place with reverence supports purification and merit.", "vedantic_theme": "Īśvara-vibhūti (the divine manifest as ordered beauty in prakṛti)", "practical_application": "Undertake tīrtha-yātrā with attentive, non-extractive reverence; treat springs, ridges, and forests as sacred—maintain cleanliness and restraint."}

Verse "

मुरारिकरविभ्रष्टं चक्रमभ्येत्य शूलिनम् त्रिधा चकार विश्वेशं यज्ञेशं यज्ञयाजकम्

{"syncretic_content": false, "primary_deity": "Vishnu", "secondary_deities": [], "hari_hara_unity": null, "shakti_presence": null, "theological_tradition": "vaishnava"}

Verse 39

उत्तिष्ठ गच्छस्व विभो निहन्तुममरार्दनम् श्रीदाम्नि निहते विष्णो नन्दयिष्यन्ति देवताः

ஹே விபோ, எழுந்து அமரார்தனனை வதைக்கச் செல்லும். ஹே விஷ்ணுவே, ஸ்ரீதாமன் கொல்லப்பட்டால் தேவர்கள் மகிழ்வர்.

Verse 40

इत्येवमुक्तो भगवान् हरेम गरुडध्वजः गत्वा सुरगिरिप्रस्थं श्रीदामानं ददर्श ह

இவ்வாறு கூறப்பட்டபின், கருடக் கொடியை உடைய பகவான் ஹரி சுரகிரியின் மலைச்சரிவிற்குச் சென்று அங்கே (தைத்யன்) ஸ்ரீதாமனை கண்டார்.

Verse 41

तं दृष्ट्वा देवदर्पघ्नं दैत्यं देववरो हरिः मुमोच चक्रं वेगाढ्यं हतो ऽसीति ब्रुवन्मुहुः

தேவர்களின் அகந்தையை அழிக்கும் அந்த தைத்யனை கண்டதும், தேவர்களில் முதன்மையான ஹரி மிகுந்த வேகமுடைய சக்கரத்தை எறிந்து, மீண்டும் மீண்டும் “நீ கொல்லப்பட்டாய்!” என்று கூறினார்.

Verse 42

ततस्तु तेनाप्रतिपौरुषेण चक्रेण दैत्यस्य शिरो निकृत्तम् संछिन्नसीर्षो निपपात शैलाद् वज्राहतं शैलशिरो यथैव

பின்னர், ஒப்பற்ற வலிமையுடைய அந்தச் சக்கரத்தால் தைத்யனின் தலை வெட்டப்பட்டது. தலை துண்டிக்கப்பட்ட அவன், இடியால் தாக்கப்பட்ட மலைச் சிகரம் விழுவது போல மலைமீது இருந்து கீழே விழுந்தான்.

Verse 44

तसमिन् हते देवरिपौ मुरारिरीशं समाराध्य विरूपनेत्रम् लब्ध्वा च चक्रं प्रवरं महायुधं जगाम देवो निलयं पयोनिधिम् // वम्प्_56.43 सो ऽयं पुत्र निरूपाक्षो देवदेवो महेश्वरः तमाराधय चेत् साधो क्षीरेणोच्छसि भोजनम्

all-pervading—of a thousand auspicious names."

Verse 45

तन्मातुर्वचनं श्रुत्वा वीतमन्युसुतो बली तमाराध्य विरूपाक्षं प्राप्तः क्षीरेण भोजनम्

14

Frequently Asked Questions

The chapter presents a syncretic theology where Viṣṇu’s victory depends on Śiva’s grace: Hari performs sustained tapas to Śaṃbhu, receives Sudarśana as a boon, and even the cakra’s ‘cutting’ of Śiva is framed by Śiva as a non-essential prākṛta vikāra—affirming Śiva’s transcendence while validating Viṣṇu’s weapon as divinely authorized.

This adhyāya is primarily etiological and devotional rather than a Kurukṣetra-style tīrtha-catalogue; its place-markers are macro-sacred (Himālaya as Śiva’s yogic seat, Suragiri-prastha as the battlefield locale, and Payonidhi as Viṣṇu’s cosmic abode). The tīrtha-like function appears through name-sanctification—Virūpākṣa (and the triad Hiraṇyākṣa/Suvarṇākṣa/Virūpākṣa) becomes a merit-giving focus for worship with tangible ritual fruit.

King Bali and the Vāmana avatāra are not advanced in this passage. Instead, the chapter strengthens the Purāṇa’s broader theological program by grounding Vaiṣṇava sovereignty in Śaiva bestowal and by modeling vow-based devotion (Upamanyu) as a paradigm of dharmic practice.