त्वयोच्यमाना: कुरुषु राजमध्ये परंतप । “महामते केशव! जिन्होंने पुरातन देवासुरसंग्रामको भी अपनी आँखोंसे देखा है, वे पुण्यात्मा देवर्षिगण, अनेक शास्त्रोंके विद्वान् ब्रह्मर्षिणण तथा आपका सम्मान करनेवाले तपस्वी राजर्षिगण सम्पूर्ण दिशाओंसे एकत्र हुए भूमण्डलके क्षत्रियनरेशोंको, सभामें बैठे हुए भूपालों-को तथा सत्यस्वरूप आप भगवान् जनार्दनको देखना चाहते हैं। इस परम दर्शनीय वस्तुका दर्शन करनेके लिये ही हम हस्तिनापुरमें चल रहे हैं। शत्रुओंको संताप देनेवाले माधव! वहाँ कौरवों तथा अन्य राजाओंकी मण्डलीमें आपके द्वारा कही जानेवाली धर्म और अर्थसे युक्त बातोंको हम सुनना चाहते हैं | ६६--६८ ह ।। भीष्मद्रोणादयश्वैव विदुरश्ष महामति:
tvayocyamānāḥ kuruṣu rājamadhye parantapa | “mahāmati keśava! ye purātana-devāsura-saṅgrāmaṃ api svacakṣuṣā dṛṣṭavantaḥ, te puṇyātmānaḥ devarṣayaḥ, aneka-śāstra-vidaḥ brahmarṣayaś ca, tava satkāra-kāriṇaḥ tapasvinaḥ rājarṣayaś ca, samantād diśaḥ samāgatā bhūmaṇḍalasya kṣatriya-nṛpān, sabhāyāṃ niṣaṇṇān bhūpālān, satyasvarūpaṃ ca bhagavantaṃ janārdanaṃ draṣṭum icchanti. etasya paramadarśanīyasya vastunaḥ darśanārtham eva vayaṃ hastināpuraṃ gacchāmaḥ. śatrūn santāpayituḥ mādhava! tatra kauravāṇāṃ anyeṣāṃ ca rājñāṃ maṇḍalyāṃ tvayā vaktavyāṃ dharmārtha-yuktāṃ vācam asmābhiḥ śrotum icchāmaḥ.”
வைசம்பாயனர் கூறினார்—பரந்தபா! குரு அரசர்களின் நடுவில் உன்னிடம் இவ்வாறு சொல்லப்பட்டது—“மகாமதி கேசவா! பழம்பெரும் தேவரசுரப் போரைத் தம் கண்களால் கண்ட புண்ணியாத்மா தேவரிஷிகள், பல சாஸ்திரங்களில் தேர்ந்த பிரம்மரிஷிகள், உம்மை வணங்கும் தவமுனி ராஜரிஷிகள்—எல்லாத் திசைகளிலிருந்தும் ஒன்று கூடியுள்ளனர். இங்கே கூடியுள்ள பூமண்டலத்தின் க்ஷத்திரிய அரசர்களையும், சபையில் அமர்ந்துள்ள பூபாலர்களையும், சத்தியஸ்வரூபனாகிய நீர் பகவான் ஜனார்தனனையும் அவர்கள் காண விரும்புகின்றனர். இந்தப் பரம தரிசனத்திற்காகவே நாங்கள் ஹஸ்தினாபுரம் செல்கிறோம். பகைவரைத் துன்புறுத்தும் மாதவா! அங்கே கௌரவர்களும் பிற அரசர்களும் சூழ்ந்த மண்டலியில், தர்மமும் அர்த்தமும் சேர்ந்த உமது வாக்குகளை நாங்கள் கேட்க விரும்புகிறோம்.”
वैशम्पायन उवाच
The passage frames Kṛṣṇa’s role as a public moral authority: in a royal assembly, speech should be ‘dharma-artha-yukta’—ethically grounded yet politically practical. The presence of ṛṣis and kings underscores that legitimate governance is accountable to spiritual insight and truth.
Sages and ascetic royal seers from all directions have gathered and are traveling to Hastināpura to witness the great assembly of kings and to see Kṛṣṇa (Janārdana). They also wish to hear Kṛṣṇa’s counsel—words combining dharma and artha—spoken among the Kauravas and other rulers.