यदिदानीमहं ब्रूयामस्मिन् काल उपस्थिते,पालयामास नस्तातो विदितार्थो न संशय: । धृतराष्ट्र बोले--सज्जनो! महाराज शान्तनुने इस पृथ्वीका यथावत््रूपसे पालन किया था। उसके बाद भीषद्वारा सुरक्षित हमारे तत्त्वज्ञ पिता विचित्रवीर्यने इस भूमण्डलकी रक्षा की; इसमें संशय नहीं है यदन्येन मदीयेन तदनुज्ञातुमर्ह थ । मेरे पुत्रोंने तथा मुझसे सम्बन्ध रखनेवाले और किसीने आपलोगोंका जो कुछ भी अपराध किया हो, उसके लिये मुझे क्षमा करें और जानेकी आज्ञा दें ।। भवद्धिर्न हि मे मन्यु: कृतपूर्व: कथंचन
yad idānīm ahaṃ brūyām asmin kāla upasthite, pālayāmāsa nas tāto viditārtho na saṃśayaḥ | yad anyena madīyena tad anujñātum arha tha | me putraiś ca mayā sambandha-vatā anyena vā yuṣmākaṃ yat kiṃcid aparādhaṃ kṛtaṃ syāt, tat kṣamasva, gantum anujānīta || bhavadbhir na hi me manyuḥ kṛtapūrvaḥ kathaṃcana |
வைசம்பாயனன் கூறினான்— “இப்போது வந்துள்ள இந்தக் காலத்தில் நான் சொல்ல வேண்டியது உண்டு. எங்கள் முன்னோர் மகாராஜா சாந்தனு இந்தப் பூமியை முறையாக ஆட்சி செய்தார்—இதில் ஐயமில்லை. அவருக்குப் பின், பீஷ்மரால் பாதுகாக்கப்பட்ட எங்கள் தத்துவஞானத் தந்தை விசித்ரவீரியனும் இந்த அரசுலகை காத்தார்—இதிலும் சந்தேகம் இல்லை. என்னுடன் தொடர்புடைய வேறு யாருக்காவது அனுமதி வழங்கத் தகுதி இருந்தால், அவர்களுக்கும் அனுமதி அளியுங்கள். என் மகன்கள், அல்லது நான், அல்லது என் உறவினர்கள் யாரேனும் உங்கள்மீது செய்த குற்றம் எதுவாயினும்—அதை மன்னித்து, எங்களுக்கு புறப்பட அனுமதி தாருங்கள். ஏனெனில் நீங்கள் எந்தக் காலத்திலும் என்மீது கோபம் காட்டியதில்லை.”
वैशम्पायन उवाच
The passage foregrounds ethical closure: acknowledging rightful kingship and duty (proper protection of the realm) while also seeking forgiveness for harms caused by oneself and one’s kin. It models humility, accountability, and the dharmic value of reconciliation before withdrawal or departure.
In the Āśramavāsika context, Dhṛtarāṣṭra (as reported by Vaiśaṃpāyana) speaks to the assembled elders/people, recalling the righteous rule of Śāntanu and the protection of Vicitravīrya under Bhīṣma, then asks that any offences by him or his sons be forgiven and requests permission to depart—signaling a transition toward leaving worldly life.