वे अपने-अपने कर्मोसे ही परिपुष्ट थे। उनकी तपस्या घोर रूप धारण कर चुकी थी। वे आश्चर्यजनक सदाचारका पालन करते थे और उसका उन्हें पुरातन, शाश्वत एवं अविनाशी ब्रह्मरूप फल प्राप्त होता था ।। अशवनुवद्धिश्नरितुं किंचिद् धर्मेषु सूक्ष्मताम् । निरापद्धर्म आचारो ह्ुप्रमादोडपराभव:,धर्मोमें जो किंचित् सूक्ष्मता है, उसका आचरण करनेमें कितने ही लोग असमर्थ हो जाते हैं। वास्तवमें वेदोक्त आचार और धर्म आपत्तिसे रहित है। उसमें न तो प्रमाद है और न पराभव ही है
te sva-sva-karmabhir eva paripuṣṭāḥ; teṣāṁ tapasā ghora-rūpaṁ dhṛtam; te āścaryaṁ sad-ācāraṁ caranti sma, yasya tebhyaḥ purātanaṁ śāśvataṁ cāvināśi brahma-rūpaṁ phalaṁ prāpyate. dharmeṣu yat kiñcid sūkṣmatā, tām anuṣṭhātuṁ bahavo ’śaknuvanti. vastutaḥ vedokta ācāro dharmaś ca nirāpadaḥ; na tatra pramādo ’sti na ca parābhavaḥ.
कपिल उवाच—स्वस्वकर्मोपबृंहिताः तपसो घोरतां गताः। आश्चर्यं सदाचारं तेऽचरन् ब्रह्मणः फलम्॥ धर्मेषु या सूक्ष्मता काचिद् आचरितुं न शक्यते बहुभिः। वेदोक्तो धर्म आचारश्च निरापदः; न तत्र प्रमादो न पराभवः॥
कपिल उवाच
Dharma has subtle nuances that many fail to practice; however, Veda-grounded conduct is portrayed as a secure path—free from negligence and leading ultimately to the imperishable fruit of Brahman when pursued with disciplined austerity and good conduct.
Kapila is describing exemplary practitioners who are strengthened by their own duties and intense tapas, whose steadfast sadācāra yields Brahman as the highest result; he then contrasts this ideal with the common difficulty people face in grasping and enacting dharma’s subtle points, affirming the reliability of Vedic dharma.