Vasiṣṭhāpavāha: Sarasvatī’s Diversion and Viśvāmitra’s Curse (वसिष्ठापवाहः)
रत्नानि च महाहाणि धन धान्यं च पुष्कलम् | ययौ तीर्थ महाबाहुर्यायातं पृथिवीपते,पृथ्वीनाथ! महायशस्वी महाबाहु बलरामजी उस तीर्थमें भी ब्राह्मणोंको विधिपूर्वक हाथी, घोड़े, खच्चरियोंसे जुते हुए रथ, बहुमूल्य रत्न तथा प्रचुर धन-धान्यका दान करके वहाँसे यायात तीर्थमें गये
ratnāni ca mahārghāṇi dhana-dhānyaṁ ca puṣkalam | yayau tīrthaṁ mahābāhur yāyātaṁ pṛthivīpate ||
वैशम्पायन उवाच । स महाबाहुर्बलरामः पृथिवीपते, तस्मिंस्तीर्थे विधिवद् ब्राह्मणेभ्यः हस्तिनोऽश्वान् खच्चरीयुक्तान् रथान् बहुमूल्यानि रत्नानि पुष्कलं च धनधान्यं दत्त्वा, ततः परं ययाततीर्थं जगाम ।
वैशम्पायन उवाच
The verse underscores dāna performed with vidhi (proper procedure): generosity is ethically elevated when it is disciplined, directed to worthy recipients (brāhmaṇas), and connected to sacred duty during pilgrimage.
Vaiśampāyana narrates Balarāma’s continued tīrtha-yātrā: after making substantial ritual gifts at one sacred site, he proceeds onward to Yāyāta-tīrtha.