तं॑ ते वनगतं दृष्टवा कस्मान्मन्युर्न वर्धते । परंतप! जिन्होंने पराजित नरेशोंके दिये हुए अद्भुत आकारवाले रथों, घोड़ों और हाथियोंसे घिरे हुए कितने ही राजाओंसे बलपूर्वक धन लिये थे, जो एक ही वेगसे पाँच सौ बाणोंका प्रहार करते हैं, उन्हीं अर्जुनको वनवासका कष्ट भोगते देख शत्रुओंपर आपका क्रोध क्यों नहीं बढ़ता? || २९-३० $ ।। श्यामं बृहन्तं तरुणं चर्मिणामुत्तमं रणे
vaiśampāyana uvāca | taṁ te vanagataṁ dṛṣṭvā kasmān manyur na vardhate | paraṁtapa |
ਵੈਸ਼ੰਪਾਯਨ ਨੇ ਆਖਿਆ— ਹੇ ਪਰੰਤਪ! ਉਸ ਅਰਜੁਨ ਨੂੰ ਜੰਗਲ ਵਿੱਚ ਗਿਆ ਹੋਇਆ ਵੇਖ ਕੇ ਤੇਰਾ ਕ੍ਰੋਧ ਕਿਉਂ ਨਹੀਂ ਵਧਦਾ? ਜੋ ਹਾਰੇ ਹੋਏ ਰਾਜਿਆਂ ਵੱਲੋਂ ਦਿੱਤੇ ਅਦਭੁਤ ਰਥਾਂ, ਘੋੜਿਆਂ ਅਤੇ ਹਾਥੀਆਂ ਨਾਲ ਘਿਰਿਆ ਰਹਿੰਦਾ ਸੀ, ਜਿਸ ਨੇ ਅਨੇਕਾਂ ਰਾਜਿਆਂ ਤੋਂ ਜ਼ਬਰਦਸਤੀ ਧਨ ਲਿਆ ਸੀ, ਅਤੇ ਜੋ ਇਕੋ ਹੀ ਵੇਗ ਵਿੱਚ ਪੰਜ ਸੌ ਤੀਰਾਂ ਦਾ ਪ੍ਰਹਾਰ ਕਰ ਸਕਦਾ ਹੈ— ਉਸੇ ਅਰਜੁਨ ਨੂੰ ਵਨਵਾਸ ਦਾ ਦੁੱਖ ਸਹਿੰਦਾ ਵੇਖ ਕੇ ਦੁਸ਼ਮਨਾਂ ਉੱਤੇ ਤੇਰਾ ਰੋਹ ਕਿਉਂ ਨਹੀਂ ਭੜਕ ਉਠਦਾ?
वैशम्पायन उवाच
The verse highlights the kṣatriya ethic that injustice—especially the humiliation and suffering of a great warrior through wrongful exile—ought to awaken righteous indignation and resolve to restore dharma, rather than passive acceptance.
Vaiśampāyana describes a speaker’s astonishment that a warrior addressed as ‘Paraṁtapa’ is not inflamed with anger upon seeing Arjuna, famed for overpowering kings and unmatched archery, now enduring the hardships of forest exile.