ततोअ<र्जुनो महाराज लज्जया वै समन्वित: । धर्मराजस्य चरणौ प्रपद्य शिरसा नतः,“महाराज! तब अर्जुन लज्जित हो धर्मराजके चरणोंमें गिरकर मस्तक नवाकर उन भरतश्रेष्ठ नरेशसे बारंबार बोले--“राजन्! प्रसन्न होइये, प्रसन्न होइये। मैंने धर्मपालनकी इच्छासे भयभीत होकर जो अनुचित वचन कहा है, उसके लिये क्षमा कीजिये'
tato 'rjuno mahārāja lajjayā vai samanvitaḥ | dharmarājasya caraṇau prapadya śirasā nataḥ | “mahārāja! tadā arjunaḥ lajjitaḥ san dharmarājasya caraṇeṣu patitvā mastakaṃ natvā taṃ bharataśreṣṭhaṃ nṛpatiṃ punaḥ punaḥ abravīt— ‘rājan! prasanno bhava, prasanno bhava. dharmapālanecchayā bhayabhītaḥ san mayā yad anucitaṃ vacaḥ uktaṃ, tasya kṣamāṃ kuru’ ”
ਮਹਾਰਾਜ! ਤਦ ਅਰਜੁਨ ਲੱਜਾ ਨਾਲ ਭਰਿਆ ਹੋਇਆ ਧਰਮਰਾਜ ਦੇ ਚਰਨਾਂ ਵਿੱਚ ਜਾ ਪਿਆ। ਸਿਰ ਨਿਵਾ ਕੇ ਉਸ ਭਰਤਸ਼੍ਰੇਸ਼ਠ ਨਰੇਸ਼ ਨੂੰ ਉਹ ਮੁੜ ਮੁੜ ਬੋਲਿਆ—“ਰਾਜਨ, ਕਿਰਪਾ ਕਰੋ, ਕਿਰਪਾ ਕਰੋ। ਧਰਮ ਦੀ ਰੱਖਿਆ ਦੀ ਇੱਛਾ ਵਿੱਚ ਡਰ ਕੇ ਮੈਂ ਜੋ ਅਣਉਚਿਤ ਬਚਨ ਕਹੇ, ਉਹ ਮਾਫ਼ ਕਰੋ।”
संजय उवाच