वे सभी नारियाँ उत्तम वर्णकी थीं। रूपवती होनेके साथ ही वे भाँति-भाँतिके सुन्दर आभूषणोंसे विभूषित भी थीं; परंतु ट्रपदकुमारी कृष्णाने अपने दिव्य रूप, यश और उत्तम कान्तिसे उन सबको तिरस्कृत कर दिया ।। परिवार्योत्तरां तास्तु राजपुत्रीमलंकृताम् | सुतामिव महेन्द्रस्य पुरस्कृत्योपतस्थिरे,उस समय राजकुमारी उत्तरा वस्त्राभूषणोंसे अलंकृत हो महेन्द्रपुत्री जयन्ती-सी सुशोभित हो रही थी। राजपरिवारकी स्त्रियाँ उसे आगे करके दोनों ओरसे घेरकर वहाँ उपस्थित हुईं
parivāryottarāṃ tāstu rājaputrīm alaṅkṛtām | sutām iva mahendrasya puraskṛtyopatasthire ||
അവർ എല്ലാവരും ഉത്തമവർണ്ണമുള്ളവരും രൂപവതികളും നാനാവിധാഭരണങ്ങളാൽ സുലങ്കൃതരുമായിരുന്നു; എന്നാൽ ദ്രുപദകുമാരി കൃഷ്ണാ തന്റെ ദിവ്യരൂപം, യശസ്, ശ്രീ എന്നിവകൊണ്ട് അവരെ എല്ലാവരെയും മങ്ങിച്ചമച്ചതുപോലെ തോന്നി. തുടർന്ന് രാജകുടുംബത്തിലെ സ്ത്രീകൾ വസ്ത്രാഭരണങ്ങളാൽ അലങ്കരിക്കപ്പെട്ട രാജകുമാരി ഉത്തരയെ—മഹേന്ദ്രപുത്രി ജയന്തിയെപ്പോലെ ദീപ്തിമാനയെയായി—മുന്നിൽ നിർത്തി, ഇരുവശവും ചുറ്റിനിന്ന് അവിടെ ഉപസ്ഥിതരായി സേവയിൽ നിന്നു.
वैशम्पायन उवाच
The verse highlights maryādā (propriety) and honor in royal life: a princess is presented with dignity, auspicious adornment, and respectful escort, reflecting social ethics of reverence and orderly conduct.
The palace women adorn Princess Uttarā and escort her, placing her at the front and surrounding her as they approach/stand in attendance, likening her splendor to Jayantī, Indra’s daughter.