ईषामात्रोग्रदंष्ट्रास्यं गिरिकन्दरनासिकम् । गण्डशैलस्तनं रौद्रं प्रकीर्णारुणमूर्धजम् ॥ १५ ॥ अन्धकूपगभीराक्षं पुलिनारोहभीषणम् । बद्धसेतुभुजोर्वङ्घ्रि शून्यतोयह्रदोदरम् ॥ १६ ॥ सन्तत्रसु: स्म तद्वीक्ष्य गोपा गोप्य: कलेवरम् । पूर्वं तु तन्नि:स्वनितभिन्नहृत्कर्णमस्तका: ॥ १७ ॥
īṣā-mātrogra-daṁṣṭrāsyaṁ giri-kandara-nāsikam gaṇḍa-śaila-stanaṁ raudraṁ prakīrṇāruṇa-mūrdhajam
ആ രാക്ഷസിയുടെ വായ കലപ്പയുടെ കൊഴു പോലെയുള്ള പല്ലുകൾ നിറഞ്ഞതായിരുന്നു. നാസാരന്ധ്രങ്ങൾ മലയിലെ ഗുഹകൾ പോലെയും സ്തനങ്ങൾ മലയിൽ നിന്ന് അടർന്നു വീണ പാറക്കല്ലുകൾ പോലെയും തോന്നിപ്പിച്ചു. ചെമ്പുനിറത്തിലുള്ള മുടി ചിതറിക്കിടന്നിരുന്നു. കണ്ണുകൾ ആഴമേറിയ കിണറുകൾ പോലെയും തുടകൾ നദീതീരങ്ങൾ പോലെയും കൈകാലുകൾ വലിയ പാലങ്ങൾ പോലെയും വയർ വറ്റിവരണ്ട തടാകം പോലെയും കാണപ്പെട്ടു.
Bhagavatam 10.6.15 describes Pūtanā’s corpse as colossal and dreadful—her mouth like a chasm, nostrils like mountain caves, and hair scattered—emphasizing the horror of the demoness and the wonder of Krishna’s victory.
Śukadeva Gosvāmī narrates these verses to Mahārāja Parīkṣit while recounting Krishna’s childhood pastimes and the liberation of Pūtanā.
Even when danger appears overwhelming, remembrance of Krishna and devotion cultivate inner fearlessness, because the Lord can neutralize threats far beyond human capacity.