प्रत्युद्ययुर्महेष्वासा: पाण्डवानाततायिन: । वे महाधनुर्धर कौरवयोद्धा रणभूमिमें अपराजित राजा दुर्योधनके पास पहुँचकर आततायी पाण्डवोंपर जा चढ़े
sañjaya uvāca | pratyudyayur maheṣvāsāḥ pāṇḍavān ātatāyinaḥ | te mahādhanurdharāḥ kauravayoddhā raṇabhūmau aparājitaṃ rājānaṃ duryodhanaṃ samīpya ātatāyiṣu pāṇḍaveṣu abhyapatanta |
ສັນຊະຍະກ່າວວ່າ: ນັກທະນູຜູ້ຍິ່ງໃຫຍ່ໃນຝ່າຍກົວຣະວະ ໄດ້ກ້າວອອກໄປປະຈັນໜ້າກັບປານດະວະ ໂດຍປະກາດວ່າພວກນັ້ນເປັນ “ອາຕະຕາຍິນ” (ຜູ້ຮຸກຮານອາຊະຍາ). ເມື່ອເຂົ້າໄປໃກ້ພະຣາຊາດຸຣະໂຍທະນະ—ຜູ້ບໍ່ເຄີຍຖືກພິຊິດໃນສະໜາມຮົບ—ພວກເຂົາກໍພຸ່ງເຂົ້າໄປ ແລະຖາໂຖມໃສ່ປານດະວະຢ່າງດຸເດືອດ. ຂໍ້ຄຳນີ້ວາງກອບການປະທະບໍ່ແມ່ນແຕ່ການເຄື່ອນໄຫວທາງທະຫານ ແຕ່ເປັນການອ້າງອີງທາງຄຸນທຳ ໂດຍຕິດປ້າຍສັດຕູວ່າ “ອາຕະຕາຍິນ” ເພື່ອໃຫ້ຄວາມຊອບທຳແກ່ການຖາໂຖມ.
संजय उवाच
The verse highlights how moral labeling functions in war: calling the opponent ‘ātatāyin’ (aggressor/criminal) serves as an ethical rationale for violent action. It reflects the Mahabharata’s recurring tension between dharma-claims and battlefield realities.
Sanjaya reports that Kaurava great archers move out to confront the Pandavas, approach the undefeated King Duryodhana on the battlefield, and then launch an attack against the Pandava forces.