(यददभुतं कर्म न शक््यमन्यै: सुदुःसहं तत् कृतवन्तमेकम् । शल्यं नरेन्द्रस्य विषण्णभावाद् विचिन्तयामास मृदड़केतु: ।। किमेतदिन्द्रावरजस्य वाक्यं मोघं भवत्यद्य विधेबलेन । जहीति शल्यं हावदत् तदाजौ न लोकनाथस्य वचो<न््यथा स्यात् ।।) जो अद्भुत एवं दुःसह कार्य दूसरे किसीसे नहीं हो सकता, वही एकमात्र शल्यने राजा युधिष्ठिरके प्रति कर दिखाया। इससे मृदंगचिह्लित ध्वजवाले युधिष्ठिर विषादग्रस्त हो इस प्रकार चिन्ता करने लगे--'“क्या आज दैवबलसे इन्द्रके छोटे भाई भगवान् श्रीकृष्णकी बात झूठी हो जायगी। उन्होंने स्पष्ट कहा था कि “आप युद्धमें शल्यको मार डालिये” उन जगदीश्वरका कथन व्यर्थ तो नहीं होना चाहिये। तथा कृते राजनि भीमसेनो मद्राधिपस्थाथ ततो महात्मा । छित्त्वा धनुर्वेगवता शरेण द्वाभ्यामविध्यत् सुभुशं नरेन्द्रम,जब मद्रराज शल्यने राजा युधिष्ठिरकी ऐसी दशा कर दी, तब महामनस्वी भीमसेनने एक वेगवान् बाणद्वारा उनके धनुषको काट दिया और दो बाणोंसे उन नरेशको भी अत्यन्त घायल कर दिया
sañjaya uvāca | yad adbhutaṃ karma na śakyam anyaiḥ suduḥsahaṃ tat kṛtavantam ekam | śalyaṃ narendrasya viṣaṇṇabhāvād vicintayāmāsa mṛdaṅgaketūḥ || kim etad indrāvarajasya vākyaṃ moghaṃ bhavaty adya vidhibalena | jahīti śalyaṃ hāvadat tad ājau na lokanāthasya vaco 'nyathā syāt ||
Sañjaya dit : Voyant que Śalya, à lui seul, avait accompli un exploit prodigieux et presque insoutenable — ce qu’aucun autre n’aurait pu faire —, Yudhiṣṭhira, dont l’étendard portait l’emblème d’un tambour, sombra dans l’abattement et se dit : « Se peut-il qu’aujourd’hui, par la force du destin, les paroles de Kṛṣṇa, le cadet d’Indra, deviennent vaines ? Sur le champ de bataille, il a clairement exhorté : “Tue Śalya.” La parole du Seigneur du monde ne doit pas être autrement. »
संजय उवाच
The verse highlights a dharmic test under extreme pressure: when events seem to contradict righteous guidance, a leader’s inner steadiness is shaken. Yudhiṣṭhira’s anxiety—whether Kṛṣṇa’s counsel could become ‘mogha’ by fate—shows the ethical tension between trusting wise instruction and confronting the unpredictable force of destiny.
Sañjaya reports that Śalya has achieved a formidable battlefield success against Yudhiṣṭhira, plunging the king into dejection. Yudhiṣṭhira reflects that Kṛṣṇa had urged him to kill Śalya in battle and worries that, due to fate, those words might prove fruitless—an ominous moment of doubt amid the ongoing combat.