Bṛhaspati’s Counsel on Contentment
Santoṣa), Restraint, and Adroha (Non-injury
कुन्तीनन्दन! अतः तुम भी प्रयत्नपूर्वक इस धर्मका पालन करो। जो क्षत्रियनरेश राज्यसिंहासनपर स्थित हो अपनी सम्पूर्ण इन्द्रियोंको सदा अपने अधीन रखता है, प्रिय और अप्रियको समानदृष्टिसे देखता है, यज्ञसे बचे हुए अन्नका भोजन करता है, शास्त्रोंके यथार्थ रहस्यको जानता है, दुष्टोंका दमन और साधु पुरुषोंका पालन करता है, समस्त प्रजाको धर्मके मार्गमें स्थापित करके स्वयं भी धर्मानुकूल बर्ताव करता है, वृद्धावस्थामें राजलक्ष्मीको पुत्रके अधीन करके वनमें जाकर जंगली फल-मूलोंका आहार करते हुए जीवन बिताता है तथा वहाँ भी शास्त्र-श्रवणसे ज्ञात हुए शास्त्रविहित कर्मोका आलस्य छोड़कर पालन करता है, ऐसा बर्ताव करनेवाला वह राजा ही धर्मको निश्चितरूपसे जानने और माननेवाला है ।। तस्यायं च परश्चैव लोक: स्यात् सफलोदय: । निर्वाणं हि सुदुष्प्राप्यं बहुविघ्नं च मे मतम्,उसका यह लोक और परलोक दोनों सफल हो जाते हैं, मेरा यह विश्वास है कि संन्यासके द्वारा निर्वाण प्राप्त करना अत्यन्त दुष्कर एवं दुर्लभ है; क्योंकि उसमें बहुत-से विघ्न आते हैं
devasthāna uvāca | kuntīnandana! ataḥ tvam api prayatnapūrvakaṃ asya dharmasya pālanaṃ kuru | yaḥ kṣatriya-nareśaḥ rājyasiṃhāsane sthitaḥ san sarvendriyāṇi sadā svādhīnāni karoti, priya-apriyau samadṛṣṭyā paśyati, yajña-śeṣa-annam aśnāti, śāstrāṇāṃ yathārtha-rahasyaṃ jānāti, duṣṭānāṃ damanaṃ sādhu-puruṣāṇāṃ pālanaṃ ca karoti, sarvāḥ prajāḥ dharmamārge pratiṣṭhāpya svayam api dharmānukūlaṃ vartate, vṛddhāvasthāyāṃ rāja-lakṣmīṃ putrasya vaśe nidhāya vanaṃ gatvā vanya-phala-mūlāhāraḥ san jīvanaṃ nayati, tatra api śāstra-śravaṇena jñātān śāstra-vihitān karmāṇi ālasyaṃ tyaktvā pālayati—sa eva rājā niścayena dharmaṃ jānāti manyate ca || tasya ayaṃ ca paraś ca eva lokaḥ syāt saphalodayaḥ | nirvāṇaṃ hi suduṣprāpyaṃ bahu-vighnaṃ ca me matam ||
কুন্তীনন্দন! অতএব তুমিও যত্নসহকারে এই ধর্ম পালন করো। যে ক্ষত্রিয় নৃপতি রাজসিংহাসনে অধিষ্ঠিত থেকেও সর্বদা নিজের সমস্ত ইন্দ্রিয়কে বশে রাখে, প্রিয় ও অপ্রিয়কে সমদৃষ্টিতে দেখে, যজ্ঞশেষ অন্নই ভোজন করে, শাস্ত্রের তত্ত্ব ও অন্তর্নিহিত রহস্য জানে, দুষ্টকে দমন করে ও সাধুকে রক্ষা করে, সমগ্র প্রজাকে ধর্মপথে প্রতিষ্ঠিত করে নিজেও ধর্মানুযায়ী আচরণ করে; আর বার্ধক্যে রাজলক্ষ্মী পুত্রের হাতে অর্পণ করে অরণ্যে গিয়ে ফল-মূল আহার করে জীবন যাপন করে—সেখানেও শাস্ত্রশ্রবণে জ্ঞাত বিধিকর্ম অলসতা ত্যাগ করে পালন করে—এমন রাজাই নিশ্চিতভাবে ধর্মকে জানে ও মানে। তার জন্য ইহলোক ও পরলোক—উভয়ই—সফল হয়। আমার মতে, সন্ন্যাসের দ্বারা নির্বাণ লাভ অত্যন্ত দুর্লভ ও কঠিন; কারণ তাতে বহু বিঘ্ন উপস্থিত হয়।
देवस्थान उवाच
The verse defines the ideal of rājadharma: a king must govern with self-restraint, impartiality, sacrificial discipline, and scriptural understanding—punishing the wicked, protecting the virtuous, and guiding subjects toward dharma. It also affirms a life-stage ethic: after fulfilling royal duties, the ruler should retire to the forest and continue prescribed practices; by contrast, mere renunciation aimed at liberation is portrayed as difficult and obstacle-filled.
In Śānti Parva’s instruction on dharma after the war, Devastāna addresses a ‘son of Kuntī’ and lays out a model portrait of righteous kingship and orderly withdrawal in old age. The speaker concludes by stating that such conduct makes both this world and the next successful, while warning that attaining nirvāṇa solely through saṃnyāsa is very hard due to many impediments.